Thalea, dítě hromovládce Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Thalea, jedna z devíti sester. Thalea, dcera Dia a Eurynomé. Thalea, jedna z charitek. „Kvetoucí“ doprovázená pastýřskou holí a maskou komika. Múza veselého básnictví, komedie a pastýřských zpěvů. „Hojná“ doprovázená Aglaiou a Eufrosyné s úsměvem na tváři a zahalená v průsvitný šat.
Letošní zkouškové si zakouším dvojtou dávku českých dějin. Jedna porce od roku 1740 do roku 1918 a druhá porce 1918-1945. Zkrátka snad ta nejvlastenečtější (ovšem i zde se objeví černé ovce) období české historie. Kdo by na ně nebyl hrd a neměl je rád, že?
(Ten, kdo nemá chuť číst výžblebty, nechť přejde až k veršovánkám)
Nu, konkrétně by je neměl rád ten, jenž se jim musí věnovati detailněji a musí si pamatovat každého muže (či ženu) přispívající k utvoření dědečka našeho nynějšího státu. To byste se asi divili, jak si Češi sami sobě házeli klacky pod nohy. Inu, zrovna jako teď.
Je mi trochu líto, že v naší zemi pšenka vlastenectví nepokvete. Dobrá, i já bych si měla hlavu posypat popelem. To přiznávám. Přesto by mne zajímalo, co Vás vede k nevlastenectví a obracíte se k cizím kulturám a zemím? Do tohoto zahrnuji i preferování cizího jazyka před českým (míním tím ty, jež výhradně píší nadpisy anglicky atd.), protože „není to tak dávno“, kdy se muselo bojovat o český jazyk. Docela mne udivuje, že nejsme hrdí na to, že náš jazyk je celosvětově uznáván jako jeden z nejtěžších, zvláště i pro svou slovní zásobu. Ach, ano ta česká lenost. Přece mít tolik pravidel a slov a pádů je moc náročné pro běžného uživatele. Ale jděte! Přestanu kafrat, tento článek má být o něčem úplně jiném.
První veršovánka je ryzí konstatování stávající situace. Nu, více kritizující než vlastenecké. Ovšem to patří k češství. Všimli jste si? Typicky české je poukazovat chyby jiných a své nevidět. Všimla jsem si té vlastnosti a ráda jí využívám ku vlastní progresi. Přece jen věřím, že má vlastní vnitřní evoluce bude co k čemu minimálně mému blízkému okolí, zda i k užitku dalších širších vrstev, toť již rozhodne osud a šťastná náhoda.
pod kopyty diktátora
i hrdý Lev zmírá
Lípě vyvráceny kořeny
co k ochraně byly stvořeny
tak Srdce zaniká
a hledajíc viníka
podává ruku Bříze
satelitem ve slepé víře
Autor: Vomajda
Druhá veršovánka byla sepsána hned pod dvojím dojmem. První… ne, neřeknu Vám ani jeden, mohlo by to narušit Vaše vnímání veršů a to bych nechtěla.
ZELENÝ KOBEREC
Zelený koberec
okupován sutí
kol železo a beton
Snad ulpělo v něm
semínko Lípy
Kovová klec
rdousí a drtí
z Orlice nevymáčkne tón
Natož ze Lva řev
bez páteře
Vaše občas pokrytecká Maglaiz
Ono české vlastenectví není zase tak stará záležitost… takže možná ještě není zažité. Ale je pravdou, že se všude cpe anglina a samé odbornosti… jakoby to nešlo říct normálně…
To víš, vlastenectví teď holt není "v kurzu". Je přece o tolik snadnější jen slepě kopírovat cizí vzory! Zvláště, když dle přísloví "vzdálené bubny lépe zní" můžeme vidět jen to, co se nám zrovna hodí.
I vytrhali tesáky slovutnému lvovi
Dneska se to prý nesluší
Však zeptejte se ho, co on vám k tomu poví!
Pokud vám nedá za uši
Když dneska lidem dáte zbraně
najdou si nepřátele
a hnedka "Hrr na ně!"
Ale co chudák lev?
Jídlo, kořist, těch pár blech…
Bez boje nic nezíská
Má to chudák dneska pech
že potkal tvora človíčka…
Jujda, kam jsem se to s těmi veršíky zase dostala
Ale nechám je tu. Jen ať je vidět, že jsi velmi inspirativní.
[2]: To potěší, leč nepotěší verše, neb daleko lépe by vyznívaly v pozitivní tónině. Ovšem to by se muselo něco stát s českým národem. A to je neuskutečnitelné, jelikož Češi jsou víc než jiné národy pouhý konglomerát samostatných jedinců, případně malých organizovaných skupin, které spojuje pouze území, na němž žijí.
[3]: Také jsem si toho skupinkování všimla. Zvláště, když jsme ve třídě hostili cizinku. Naše chování bylo sice typické pro nás, ale za "typicky české" bych ho asi neoznačila.
A když nad tím přemýšlím, spousta "tradic", kterými jsem obklopena, funguje jen v rámci naší rodiny. A ostatní jen nechápavě kulí oči.
Jen je asi škoda, že si nedokážeme vážit faktu, že nám naše kultura takovou individualitu umožňuje. Mně se třeba ta "roztříštěnost" svým podivným způsobem líbí. Alespoň mohu objěvovat stále něco nového.
Rozhodně lepší než uniformita, kde znát jednoho, by hraničilo s tím, znát všechny.
[4]: Tak uniformitu jsem neměla na mysli, ale zatím jsem si nijak nevšimla, že bychom v novodobých dějinách byli schopni táhnout za jeden provaz, to je mi líto. Všichni jen nadáváme na naši republiku, na náš národ, ale činíme nějaká opatření proti negativním vlivům? Čech hlásá s despektem a uplivnutím o tom, že Češi jsou národ zlodějů, ale sám si při tom do kapsy strká těžítko.
[5]: Taky jsem si už říkala, proč ty davy, které hlásají, jak je to u nás strašné a jak se hodlají přestěhovat do Ameriky/Anglie/Japonska/bůh ví kam ještě, nezvednou zadky ze židlí a s těmi "strašnými poměry" se nepokusí něco udělat.
I kdyby to bylo jen to, že kolem sebe začnou šířit "to dobré" a budou doufat, že se někdo další přidá.
Holt je ale jednodušší teoretizovat.
Další možnou variantou je ale i fakt, že "chybí" společný nepřítel. Už delší dobu nám žádné velké nebezpečí (jako třeba světová válka) nehrozilo. A lidé velmi snadno zapomínají. Zvláště to, jak jsou sami zranitelní.
To pronikání cizích slov do českých textů mi taky vadí. Vždyť máme tak pěkný jazyk, bohatý, hravý… Je ho škoda.
Básně mě zaujaly, zvláště pak ta druhá. Zajímaly by mě ty dojmy.
[7]: Čekala jsem na vlak a objevila mezi kolejemi (skutečně mezi kamennou sutí, železem a betonem) bochánek zeleného mechu. Úvahy kličkovaly a kličkovaly, až najednou koukám, že přemýšlím nad rokem 1938 a jeho důsledky, které vyvrcholily až deset let poté v únoru. Metafora na naši zem byla na světě.