„Pohni, Artaxi!“ okřikl ode dveří mladý tmavovlasý kněz s čerstvě přeraženým nosem svého druha s plnovousem.
Stříbrovousý muž se ani neotočil, mžoural přes skla svých okulárů1 na obsah zkumavek a odvětil: „Jen aby se všichni nezbláznili. Vždyť je čas. Ještě není ani půlnoc.“
Kněz pohlédl na přesýpací hodiny. „Jasně, zbývá ještě jen čtvrt písku. Ty máš vždycky na všechno dost času. Divím se, že tě tu ještě zaměstnali. Proč tu vlastně jsi?“
„Protože nikdo jiný tohle neumí tak dobře jako já. Ale abych mohl svou práci vykonávat správně, potřebuji klid.“
„A nemáš ho snad? Je to nejodlehlejší laboratoř v celém klášteře, co bys chtěl víc?“
Artax uložil zkumavky do stojanu a obrátil se na svého nechtěného návštěvníka. Zvrásněná tvář nesla výraz znechucení. „Jelikož se mi zdá, že tvůj intelekt se s přibývajícími roky trávenými v archívu nějak záhadně snižuje, jsem nucen zanechat šetrnosti,“ zhluboka se nadechl. „Vypadni,“ hlas zazněl tvrdě a neúprosně.
Kněz překvapením zamrkal a na půl nechápavě, na půl uraženě se zeptal: „Cože?!“ Nechtělo se mu uvěřit, že by byl stařec nad hrobem schopen být tak neomalený ke své jediné návštěvě.
Šedivý vědec spráskl ruce a vzhlédl ke stropu, na kterém byl nakreslen zvláštní patvar.
Většina kněží se neodvažovala vkročit do Artaxovy pracovny právě kvůli té kresbě. Po celém Tark Itlenu se vyprávěly skazky o tom, že patří k nim, jinověrcům, a že se díky oné malbě spolčuje s démony. Své vědomosti údajně nemá z učených knih a od svého mistra, ale od temných příšer, které prahnou po lidských duších a snaží se o novou Velkou pohromu. Smetáková bába2 dokonce tvrdí, že viděla, jak z jeho laboratoře vychází žluté světlo. Bylo prý tak jasné jako mechanické slunce za horkého dne.
„Prožárovko! Drahé uhlíkové vlákno, osviť Vanovu hlavu!“ zvolal Artax.
Van sebou trhl. Je se mnou zle. Začal zaříkávat. Jeho rozum jasně signalizoval, že nejlepší možností bude vzít nohy na ramena a pokud možno ihned nebo v nejbližší době, kdy si to mladý kněz uvědomí naplno. Po několika nadávkách obsahujících ono záhadné slovo „žárovka“ se konečně Vanovy nohy daly do pohybu.
Artax si spokojeně promnul ruce, když zaslechl zabouchnutí dveří. „Nesnáším to tu. Jsou rok od roku hloupější,“ mumlal si pro sebe a dal se znova do práce. Promíchával tekutiny různých barev a vůní ve zkumavkách a občas přisypal stříbrný prášek. Obsah s každou novou příměsí měnil barvu. Nazelenalá vystřídala načervenalou, ta pak namodralou a namodralá předala vládu sytě žluté. Posléze upevnil Artax nádobku do kovového svěráku a krouživými pohyby střídavě dával zkumavku nad plamen kahanu. „Ale já vím, čím to je. Pořád jen mrkev, zelí, kapusta, cibule. Už z toho prdím i ve snech,“
„Nebruč pořád,“ napomenul vědce hluboký hlas znící poněkud otráveně.
Artaxův zachmuřený obličej se rozjasnil a rty se zkřivily v grimasu připomínající úsměv. „Hosti jdou. Už jsem se bál, že nepřijdeš.“
Z temného kouta vystoupila malá osůbka oděna v červenou tuniku a zelené nohavice. Někdo by mohl říci, že se příjemně usmívala, ale po čase by spíše hovořil o profesním zvyku.
„Cyprealista vždy chodí včas, nebo si to aspoň myslí,“ pronesl obřichatělý mužíček a zamyslel se.
Dřevěná židle zavrzala úlevou. Artaxova brada se dotkla hrudníku a o prašná zrnka, jimiž byl vzduch prosycen, se odrážela slova: „Nechť tě Žárovka oblažuje svým světlem, Ocipu 351, 48. Do iridího zadku! Proč musíš mít tak blbé jméno?“
„I tebe, Artaxi. Poznámku o mém jménu budu velkoryse ignorovat, protože jinak bys byl nucen se připojit k Nemá Autora a věř, že tam bys nechtěl.“
Přátelskou atmosféru náhle narušil zvuk zvonečku.
„Už na tebe zvoní,“ podotkl Ocipu 351, 48.
Mužík pohlédl na svého přítele vyčítavě. „Myslíš si, že jsem neschopný? Bez Diplomu sice vřískal, ale nakonec se umoudřil.“
Alchymista natáhl ruku a přistála mu na ni malá červená krabička, spiklenecky se podíval na balíček a pak na Cyprealistu. „Napadl mne takový malý pokus, ale…“
„Jen do toho,“ povzbudil Artaxe Ocipu 351, 48.
Zvonek mezitím přidal na intenzitě a ze západní stěny se ozvala rána. Baňky na okolních poličkách nadskočily a rozezněly svůj skleněný chorál.
„Už začali i klepat?“ optal se udiveně mužík.
Vědec zavrtěl hlavou, „Poslali večeři,“ řekl a vhodil do zkumavky poslední přísadu, jakýsi modrý kulatý předmět s vyrytými písmeny VGR a číslicí 100. Tekutina se dostala do varu. Bublalo to a lomcovalo se zkumavkou. Sklo se třáslo, až hrozilo, že popraská a najednou puf. Z hrdla vyšel obláček žlutého kouře. Artax zašpuntoval nádobku s fialovou kapalinou, otevřel tajná dvířka v západní stěně, vyjmul z šachty keramickou misku, kterou umístil na stůl vedle, na její místo na dřevěnou desku položil zkumavku a zatáhl za provaz, který procházel středem podložky. Prohlédl si obsah večeře a rozčileně prásknul dvířky.
„Zase mrkev a cibule! Já chci maso! To je kvůli tomu, že veleknězem je ten zahradník. Měl by spíš sázet a okopávat, než vládnout Tark Itlenu,“ hodil keramickou misku na dřevěný stůl a počal do kousků zeleniny dloubat cínovou lžičkou.
Cyprealista nakrčil obočí a ukazovákem počal prozkoumávat svou nosní dutinu. Když byl spokojen se svým objevem v podobě zelené kuličky, jal se výtvor ochutnat. „Sice se mi to jako každému řádnému Cyprealistovi příčí, ale nezkoušel jsi ho podplatit? Prý se dá,“ děl rozžvýkávav zelenou hmotu.
Alchymista pohlédl na svou návštěvu a optal se: „Odkaď jsi spadl? Samozřejmě že ano. Jenže,“
„Jenže co?“
„Jenže se to nějak zašmodrchalo a on nakonec dostal úplatek v domnění, že je to od někoho úplně jiného. Já tomu klukovi říkal, že to má dát mým jménem, jenomže on je krapet natvrdlý.“
„A tady to máš,“ ukazoval na svého druha Ocipu 351,48 pravým ukazovákem. „To jsi přesně ty. Vždycky každého posíláš za sebe, jen abys nemusel přijít do kontaktu s lidmi. Ale neboj se, ten tvůj pokus ti zajistí doživotní přísun masa a myslím, že i extra porci navíc.“
Artax se zarazil, dokonce ustal i v rozčileném preparování večeře, a z části vyděšeně se podíval příteli do očí. Ty se však nesoustředily na vědce, ale na vyproštění obsahu nosní dutiny z mezizubního prostoru, kde nalezlo úkryt před všepožírajícím chřtánem.
„A tím jsi chtěl říct co?“ vyrušil dotazem Cyprealistu.
Obřichatělý mužík pokrčil rameny a zkřivil ústa, na nichž bylo vidět, že se aspoň jazyk snaží o záchrannou misi. „Běž se kouknout a uvidíš.“
Alchymista mrštil lžící o stěnu a rychlostí jeho věku a vzezření nepříslušící se vydal hledat východ z podzemního komplexu Tark Itlen.
* * *
Na klášterní střechy se pomalu snášely první sněhové vločky. Každá se dlouho rozhodovala, kam nakonec ulehne. Poletovaly sem a tam, dokud je lehký poryv větru nesrazil dolů. Tmavé vlasy Podmořanů se začaly schovávat pod bělostnými nadýchanými čepičkami. Byly tak křehké, že se stačilo jen otočit a příroda mohla s pletením bílých kulichů začít nanovo.
„Ustupte! S dovolením! Do iridího zadku, tak sebou mrskněte!“ křičel v davu Artax.
Ocipu 351, 48 ho ihned následoval a pranic nedbal na to, že je všem pro smích kvůli svému oděvu neb byl na to již zvyklý ze svého světa. Konečně se prodrali zástupem na druhé nádvoří, spatřili něco velice zajímavého.
Tark Itlenský velekněz sám Atalan Tehar z Tark Itlen komandoval několik šedoplášťů, kteří drželi v rozestupech okraj velice široké látky a pobíhali s ní po vylidněném nádvoří, a přitom sledoval kapesní přesýpací hodinky.
„Pozor! Teď!“ vykřikl, mávl rukou na znamení a podřízení napjali plachtu.
Náhle se odněkud z vrchu ozval ženský křik. Žuch! Šedoplášti se k sobě seběhli a vyprošťovali z vytvořeného tkaninového bludiště nádhernou mladou ženu se zlatými kadeřemi až po kolena, jasně modrýma očima s kulatými panenkami a úplně nahou. Rychle k ní přiběhl další šedoplášť, zahalil ji do hnědého pláště a odvedl do útrob soukromého křídla velekněze. Takto se to stalo ještě několikrát, dokud nepřestalo sněžit. Při každém dalším pádu podivné neznámé nahotinky davem přihlížejícím z oken a postranních ulic zazněly slova uznání a úžasu. Občas zazněly i nadávky rozzlobených manželek, ale to proto, že se novina o padajících dívkách roznesla i do blízké vesnice a mužští si to samozřejmě nemohli nechat ujít.
Alchymista pochopil, že to on způsobil tenhle povyk. Již drahně let míchá tinkturu, která způsobuje, že na Vánoce padá sníh. Kdysi dávno o tom rozhodla rada, že na Den velekněze má padat sníh, protože to tak v lidech podporuje mínění, že velekněz je zástupcem bohů na zemi či ještě lépe polobohem, který má v Podmoří udržovat pořádek, aby nedošlo k další Velké pohromě. Nikdy nechápal zájmy elity, pravděpodobně to bylo proto, že věděl, jak to bylo s Velkou pohromou doopravdy. Všichni věří, že meteorit byl seslán bohy jako trest, avšak pravda byla jiná. Bohové mají rádi tenis a jednoho dne se stalo to, že ubohý bůh minul tenisový míček a ten nevyhnutelně narazil do Světa. Bozi se cítili být vinni, a tak stvořili Podmoří. Jednoduché a logické. Nerozuměl tomu, proč si Podmořané myslí, že se Vesmír točí kolem nich. Zatraceně! Na co jsem to myslel předtím? Zaklel v duchu Artax. Už vím!
Vědci se do obličeje řinula krev, vypoulil oči, otočil se na svého přítele Odjinud, uchopil ho pod krkem a začal jím lomcovat.
„Cos to provedl?! To je všechno tvoje vina! Cos mi to přinesl?!“ řval na Ocipu 351, 48.
Cyprealista se pokoušel odtrhnout od Artaxe, avšak ten držel jako vzteklý tark a bylo evidentní, že jen tak mirnix tirnix nepustí. Přiškrceným hlasem mu odpovídá: „To cos chtěl.“
„A co to bylo?! Já tě zabiju! Teď to bude všechno na mě!“
„Pusť mě! Vždyť mě uškrtíš.“
„To právě chci!“ hulákal alchymista na svou oběť.
Nepodmořan počal modrat a ztrácen vědomí. Když si Artax uvědomil, co činí, pustil drahého přítele a dal se do omlouvání a vyčítání zároveň.
„Promiň, promiň, ale můžeš si za to sám. Tys to ziridil! Jestli z toho bude malér, což si piš, že bude, tak si ho slízneš sám. Já to neodskáču, to si pamatuj. Co ti je? Je ti líp? Není ti nic?“
Obtloustlý mužík sípal a snažil se popadnout dech opřen o vědce. Chraptivým hlasem mu odpověděl: „Co si myslíš, že když tě někdo bude škrtit, že málem vypustíš duši, že budeš po tom hned v pohodě a lítat jak radioaktivní rybička?“
Alchymista poodstoupil, čímž způsobil Ocipův pád, a otázal se druha. „Co je to radioaktivní rybička? A cos mi to teda dal, že to mělo takovýhle,“ pohlédl na nebe a pomohl příteli na nohy. „Divný účinek?“
„Chtěl jsi něco na posílení toho… mužnosti.“
„No to teda nechtěl, já chtěl něco, co by vytvořilo vždy originální vločku. Nenávidím tyhle klony,“ ukázal prstem na poletující sníh.
Cyprealista se podrbal za uchem a spíše pro sebe řekl, „Že bych to spletl? No jasně!“ plácl se do čela. „No, tak to bude mít Casanova radost. No nic, už musím letět.“
A zmizel stejně, jak se objevil v Artaxově pracovně. Vědec se ještě chvíli díval na přistání dalších dívek, a pak si řekl, že bude nejlepší pěkně rychle zmizet zase do své laboratoře a tam se zabednit.
* * *
Uběhlo několik dní od oné osudné události a Artax si stále spokojeně bádal nad svými chemickými záhadami vesmíru zabarikádován v laboratoři. Dřevěné dveře zakrývala almara a o almaru a podlahu vzepřená postel, na které si právě lebedil vědec. Najednou někdo zabouchal.
„Artaxi, jste tam? Otevřete.“
Alchymista nereagoval a dál si hleděl svého.
„On je snad mrtvý. No tak Artaxi, otevřete nebo vyrazíme dveře. Máme tu pro vás dopis od velekněze.“
Artax vyskočil z postele, jako by byla postel poseta ostny. Oči mu těkaly z jedné strany na druhou. Co mám dělat? Co mám dělat? Je to jen trik? Nebo mají skutečně dopis? A co v něm je? Výpověď? Výhružka smrtí? Ne, ne, ne. Určitě je to trik, chtějí ve mne vzbudit zvědavost a vylákat mne ven. Kdepak. No, počkejte! Já vás převezu. Říkal si v duchu. Chvěl se po celém těle a po zádech a tváři mu stékal studený pot.
„Tak ho strčte pod dveře,“ odpověděl a přitom mu srdce vyskočilo až do krku.
Něco zašustilo a pod almarou se objevila bílá trochu zmuchlaná obálka. Alchymista si lehl na zem a přitáhl si obálku k sobě. Obrátil se na záda.
Na obálce bylo zdobným písmem napsáno:
ARTAX KURIE
DO VLASTNÍCH RUKOU
Když dopis obrátil, uviděl, že je zapečetěný pravou nefalšovanou pečetí Atalana Tehara z Tark Itlen. Bylo mu až líto zničit pečeť, protože to se jen tak nevidí, aby nekněz i nemág dostal psaní přímo od takovéto osobnosti. S křupnutím rozlomil pečeť a osvobodil bělostný papír pokrytý písmeny z obálky.
Milý Artaxi Kurie,
i když mi Váš dárek způsobil nemalé nesnáze, děkuji za něj a doufám, že se stane dobrou tradicí každých Vánoc. Náramně jsem si ho užil a hodlám ještě užít, dokud bude kouzlo fungovat. Musím uznat, že jste mistr nad mistry. Dokonalá iluze i na dotek se povede málokomu.
Pokud budete něco potřebovat, stačí říct.
S pozdravem
Velekněz kláštera Tark Itlen v Delfii Atalan Tehar z Tark Itlen
_________________________________________________