Milý čtenáři, učit se na učitele a být poté učitelem jsou věci, které se dosti ovlivňují, byť nyní to tak není vidět, jak by mělo, jelikož byrokracie je přece jen kůň vytrvalý a mnohdy jankovitý. Přesto bych zde chtěla otevřít prostor, v němž by se setkávaly každodenní problémy učitelů, studentů a odborníků a možná i vykrystalizovaly nějaké ty odpovědi, které by učitelování posunuly zase o kousíček blíže k ideálu. Dnes však předám „mluvící“ polštářek tobě.
V pondělí 16. 1. 2017 jsem se zúčastnila velice zajímavého workshopu ohledně nové možnosti výuky moderních dějin a nejen jich pomocí ohromného archivu videorozhovorů s pamětníky, který veřejnosti zpřístupňuje stránka IWitness, kterou spravuje USC Soah Foundation, tedy univerzita v jižní Californii. Kromě toho, že jsem se naučila s tímto celým systémem pracovat, jsem získala ještě cennější věc. Kontakt s učiteli s různou délkou praxe a se zkušeností s různou podobou přípravy na učitelské povolání. Ovšem co bylo velice překvapující, že jsme se všichni bez rozdílu věku i zkušeností shodli, že jedna velice důležitá věc našemu vzdělávání učitelů chybí.
Příští týden bych měla psát o motivaci k učení, ovšem už trochu předběhnu, aby článek nebyl tak dlouhý. Řekneme si, že existuje motivace vnější a vnitřní, a ohledně vnitřní motivace to není zas až tak všechno jasné. Veškeré motivace, které může učitel využít, se počítají mezi ty vnější, jak si názorně ukážeme v příštím článku, milený čtenáři, tudíž máš se nač těšit. Jenomže jak může učitel zapůsobit, aby si student řekl „TO CHCI VĚDĚT!“? Žádný odborník, učitel natož student na tuto otázku dosud nedal uspokojivou odpověď. Veškeré odpovědi se motaly okolo tématu individuální záležitost.Jenomže to ti, milý zlatý, moc nepomůže, když stojíš ve třídě před 30 individuálními záležitostmi. Co jim máš říci? Co jim ukázat? Co jim zadat za práci, aby si pak ve finále řekli „Tyjó, já chci vědět víc.“?
Mlčíš.
Jak jsi ty vzbudil sám v sobě zájem o určitou věc, učební látku? Co tě na tom přitahovalo?
Mě vždycky přitahovala výhradně osoba kantora. Kdy to byl člověk se zápalem, intelektem a ještě k tomu fér, najednou jsem měl chuť podívat se blíž i na jeho předmět. Ale fungovalo to i přesně obráceně, takže blbý a charakterově křivý kantor mi spolehlivě dokázal znechutit i to nejzajímavější téma (takhle u mne mimochodem dopadla i ta krásná dáma Historie…)
Kantor by se měl držet Komenského (Škola hrou); náš zeměpisář na devítiletce dělal soutěže; každou hodinu nám dal deset otázek, my odpovídali do sešítku, navzájem jsme si to opravili. Kdo měl všech deset otázek správně dostal deset bodů do soutěže a jedničku. Jedna chyba bylo pět bodů. dvě chyby 3 body; tři chyby 1 bod.
Měsíčně se to vyhodnocovalo a první tři zase dostali jedničku do klasifikace.
Čas od času jsme hráli i soutěž MUŽI – ŽENY, chlapci položili tři otázky z probíraného učiva dívkám a naopak.
Když za tým někdo vyčerpávajícím způsobem odpověděl, dostal jedničku a tým body.
Samozřejmě, že jsme byli zkoušeni i klasicky, leč netradičně:
Zkoušení probíhalo u magnetické tabule, kde byla slepá mapa světadílu, zkoušený dostal magnety s různými zeměpisnými názvy a ty měl správně umístit. Druhý žák pak měl za úkol opravit prvního (a zdůvodnit).
Zeměpis jsem měl rád.
[1]: Při tom s ní je sranda, že by ses divil.
[2]: Ne vždy lze školu hrou uplatnit v takové míře, jak si každý představuje. To věděl i Komenský a ví to i kolegové komeniologové.
Ale ten systém soutěže je sakra dobrý způsob opakování.
[3]:
S historií je ten problém, že ji píší vítězové.
Mnohé učebnice jsou pod diktátem ideologie.
Viz např. český pohled na Zikmunda Lucemburského, na tu šelmu ryšavou
[4]: Toť vtipné, neb historii psali kronikáři a nikoliv vítězní králové či jiná vládní složka.
Zikmund již dávno není šelma. Pomluvy vypráví jen učitelé nezaktualizovaní.
[5]:
Pramenem jsou i paměti politiků, ne? Viz např. Churchill "Druhá světová válka" či "Světová krize".
[6]: Paměti nejsou zcela spolehlivý zdroj faktů.
To se mi na té historii líbí, máš plno pramenů s různou mírou spolehlivostí (viz Hudcůff koeficent pravdivosti) a můžeš si bádat a bádat.
A zajímavé je, čemu se v jaké době přikládala důležitost.
Např. v Rankově slovníku z 1888 jsou u hesla Rettigová Dobromila Magdalena jen dvě řádky, zatímco u jejího manžela (Jan Alois Sudiprav) okolo deseti.
Toho dneska už v podstatě nikdo nezná…
[3]: To věřím, že je s dámou legrace. Legrace byla taky, že když jsem se šel před mnoha lety poptat po příslušných úřadech, jestli mám nějakou šanci někde učit, narazil jsem právě na toho kantora, který mi kdysi historii naprosto znechutil; ukázalo se, že postupně povýšil na toho nejvrchnějšího oblastního "školského radu", který rozhoduje o všem, co se v branži šustne. No a on mi tehdy vysvětlil, že to v žádném případě nejde, což jsem přijal jako hozenou rukavici
. Ještě dnes mi rudne bělmo, když si na něj vzpomenu.
[8]: A právě s tím si pak užiješ srandu, zvláště když pak narazíš na rozumbradu, který se ohání Nejedlým, Jiráskem a Hájkovou kronikou.
[9]: Inu, i učitel je jen člověk. Některý jest ten, jenž nosí zlaté okruží kol hlavy, a některý jest zas ten, na něhož se pověstná voda vaří.
[10]:
Já vím, stačí mi i jen Karel Stanislav Sokol, redaktor časopisu "Kronika", z které dávám ukázky k sobě na blog.
Mě přitahoval na střední jeden starší učitel. Tak moc, že jsem kvůli němu měla ráda i předmět, který jsem do té doby nenáviděla. Jestli budeš taky tak působit na svou třídu, není co dodat.
[12]: Mno, nepotěšilas.
Nevěřím, že bych na někom zanechala stopu.
[13]: Dovolím, či troufnu si tvrdit, že nejen "stopu"!
[14]: To zní děsivě.
Souhlasím s Čerfem, a jinak mně vždycky dostal náš dějepisář, když přišel s tím, že se třeba máme obléct jako lidi v nějaké době. Měli jsme zrovna myslím antické Řecko, jedna holka měla vyloženě udělaný kostým z prostěradla, k tomu všelijaké kovové náramky na pažích, no krása. My zbytek jsme měli většinou tak maximálně to prostěradlo a profesor na nás ječel, že jsme hambáři, chodit nahatý, že nám z toho lezou stehna a tak – my samozřejmě měli pod tím normální oblečení, ale když si to člověk odmyslel, tak jako jo, měl pravdu…
A teď mě ještě napadla úplně zvrhlá myšlenka, jestli by je to nebavilo víc, kdybys k tomu přistupovala trochu jako Opráski
Myslím, že člověk si nejlíp zapamatuje to, co ho pobavilo.
[16]: Proto jsem děťátkům udělala křížovku a za odměnu dostali kreslený vtípek s křižákem.
Cituji:
"Lidi se ptají, co mám pořád proti těm Polákům."
"Co by?"
"Meč, palcát, řemdih…"
[17]:
A pomocí komiksu jsi jim mohla objasnit rozdíl mezi křižákem a spidermanem (aneb není bojovník jako bojovník a není pavouk jako pavouk)
[18]: Asi tak.
Nás dokázala skvěle navnadit dějepisářka. I když bych řekla, že hlavně tím, že nám zabránila si její předmět znechutit sami.
Byla nesmírně zapálená. A když div neposkakovala nadšením s tím, "že nám poví drb" a hodinu začínala vylíčením původu přezdívky probíraného panovníka, rozhodně to nepůsobilo nudně.
Její testy navíc obsahovaly obvykle dvě bonusové otázky. První "napište mi, co víte a já se neptala" eliminovala znechucení učícího se studenta, kterému prostě nesedly otázky. I on dostal příležitost dokázat, že něco ví.
Druhá se obvykle týkala historické aktuality (výročí atd.). Ty spolu s dobrovolně oznámkovatelnými "historickými deníky" (s výstřižky článků o čemkoli historickém) nás lákala věnovat historii i část volného času. Zvláště, když měl někdo namále se známkou…
Díky tomu ani ti, kterým tenhle předmět nešel zrovna lehce, neměli vůči dějepisu tak negativní vztah.
[20]: Dobrovolné otázky jsou klasika, ale ty aktuality a historický deník je skvělý nápad!
Když má kantor puvábný zadek a hezká prsa, vždycky stojí za to se mu podívat blíž na zoubek.
[20]:
Já měl problém s dějepisářem (resp. on se mnou), když jsme měli v písemce otázku "válka Severu proti Jihu", tak já se rozepsal o generálovi Lee a o U.Grantovi (páč jsem hodně četl) a bylo mi pak vytýkáno:
"Tohle jsme neprobírali."
[22]: Nepřekvapils.
[23]: To značí, že dějepisář nesnese, že žák ví více než učitel + nejspíše si ani nemohl ony informace ověřit. Co když sis vymýšlel?
[22]:
Učiteli je třeba podívat se na zoubek, když dře jako kůň (páč stav koně pozná se podle zubů).
Co jim dát jako součást hodnocení "vlastní podmínku"? SMART,samozřejmě…
[26]: Alternativky pracují na základě tzv. smlouvy studenta s učitelem o postupu ve vzdělávání, jenomže to nelze dělat individuálně s 30 až 32 studenty v jedné třídě.
Malý příspěvek k problému motivace je v mém článku http://tlustjoch.blog.cz/1702/tk010
Myslím, že dnes význam učitele v očích studentů klesá, máme Google, na webu jsou k mání knihy v .pdf, tak co nám chce povídat. Všechno si můžeme přečíst a nastudovat sami.
[29]: Naopak. Role učitele stoupla, protože internet se neotevřel jen ověřeným a pravdivým informacím, ale i zdatně dezinformuje a tady máš učitele svorně s rodinou, aby žáka naučili, jak filtrovat. Učitel v dnešní době funguje jako dobrá GPS, ukáže ti nejlepší cestu k tomu, čeho chceš dosáhnout. Samozřejmě v ideálním případě.
[30]:
Učitel v roli mistra filtrovače?