Nejčastěji skloňovaným slovem na tomto blogu se v poslední době stal cyprealismus. Většina z vás nemá absolutní tušení, o co vůbec běží, a tak jsem se rozhodla, že vám tento umělecký proud přiblížím.
Jako každé vypravování i toto by mělo začínat slovy bylo, nebylo, tak tedy netrhejme partu a učiňme tak. Bylo, nebylo, ale spíše nebylo než bylo. Dvě dobré, ba dokonce dalo by se říci, že nejlepší, přítelkyně si osudného odpoledne 30. června roku 2010 krátily velice dlouhou chvíli, která nastala, když se matka-řidička jedné z nich jala nakupovat do supermarketu. Jejich hovor byl tuze oduševnělý. Rozmlouvaly nad literaturou a uvažovaly, až dospěly k názoru, že literatura a celkově umění v sobě má jistou mezeru, jistou velkou díru. Tou dírou měly na mysli, že umění chybí směr, který by pod svá křídla schoval vše, co nelze jinam zařadit. Co chudáci sprostonárodní písně, anekdoty, hloupé výmysly, které začínají inteligentně a končí většinou naprostým nesmyslem? Kde ty se skryjí? Kam patří? A hle. Jak z čistého nebe. Zrodil se cyprealismus.
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Ocipu, a to Slovo bylo cyprealismus.„
Řídí se heslem: „Vše, co vybočuje z řad a pobaví, je vítáno.“ Tento směr má pouze jedno pravidlo, které je směrodatné pro všechny: Dílo musí ve čtenáři vyvolat záchvaty smíchu, při nejhorším pousmání na tváři.
Autoři řadící se k cyprealismu mají, stejně jako členové jiných uměleckých směrů, svá specifika. Náčelníci a zakladatelé se titulovali slovem Ocipu. Mluvili zásadně s plnou pusou. Nejlepší díla vznikala při střízlivění, které následovalo po alkoholickém dýchánku. Holdovali chlupaté fialové housence. Uznávali politický režim, který nastolil Sultán Solimán „vládce náš, slunce naše jasné“ 38.lednice roku 13451 a půl.
Cyprealisté jsou elitou nejen národa či lidstva, ale i vesmíru. Být zařazen do této skupiny je největší poctou, o kterou se dokonce uchází i sám Albert Einstein, leč neúspěšně a to z důvodu své teorie relativity, kterou na světě chápe až příliš moc lidí.
Abyste si nemysleli, že cyprealismus je jen módním výstřelkem a že za pár měsíců nebo let už ani sami zakladatelé nebudou vědět, co to cyprealismus byl, tak Cyprealisté to všechno myslí vážně a jako důkaz místo slibů:
CYPREALISTICKÁ HYMNA
Autoři písní bojovali jak lvi, aby získali tuto poctu. A boj se nakonec přenesl i mezi zakladatele, kteří se pověřili, aby vybrali tu správnou hymnu. Bylo to prý těžké a následné tvrdé vyjednávání, kdy došlo na štulce pod žebra, facky a jiné násilí a dokonce utpěla značnou újmu i láhev vodky, ale vše dobře dopadlo a jak jste mohli vidět a slyšet, tak se skutečně vybral vítěz.
Tak konečně vím, oč jde!
Ačkoliv kyborg Paroubek je těžký kalibr a nevím, jestli jde ho něčím jen tak přebít. 
Věřím, že se jednou o tomto směru bude psát ve všech učebnicích dějepisu a literatury, koneckonců už bylo dávno zapotřebí takovéhleho "koše", kam by se odhazovala díla nezařaditelná … nicméně se vznešenějším názvem než je "koš".
Ty dvě dívky, které tolik oduševněle rozmlouvaly, dostaly vskutku skvělý nápad.
No, těším se, až se zde zase objeví nějaký cyprealistický článek.
Cyp je moje oblíbené slovo. 🙂 A on je to vlastně hornický učeň.
[3]: No, ono to slovo má více významů, ale máš pravdu, původně to bylo označení učně důlních prací.