Je to tak těžké. Pokaždé sednout k monitoru, položit prsty na klávesnici a psát, aniž by hlavou nevířily naprosto rozptylující otázky. Čím jsem starší, tím víc cítím odpovědnost za to, co vypustím do světa. Máš to také tak, drahý čtenáři? Cítíš ten tlak uvnitř sebe, když píšeš jakýkoliv článek na blog? Drtí tě ta tíha odpovědnosti za každé slovo v článku?
Možná jsou ty otázky otravné, ale myslím si, že jsou užitečné. Zvláště pokud nejsi v umění slova na takové úrovni, o níž sníš. Dotazy vnitřního hlasu jsou mými prvními rádci, prvními ukazateli na klikaté cestě blogováním. Bude to téma dostatečně atraktivní? Neřekl to již někdo přede mnou? Zaujmeš prvními slovy? Je ten článek dobrý? Nešlo by to říci lépe? Je opravdu hoden uveřejnění? Nebo je to jen škvár bez smyslu a bez hodnoty?Nejhorší je, že s přijetím do klubu AK tlak vzrostl. Už jsem několikrát hrábla do rozepsaných článků, abych nějaký dokončila, jenomže mne zastavily ty zpropadené otázky. Ptá se Tě tak i Tvůj vnitřní hlas, čtenáři? Častokrát se mi stává, že na první otázky odpovím NE a právě tato dvě písmena donutí mé prsty vzít nohy na ramena. Žádný atak, žádná ofenzíva proti bílé stránce. Cruciáta proti mlčení se odsunují na potom. Zavíráme krám ještě před otvíračkou. Proč ne?
Nedávno jsem narazila na jednom blogu na článek, v němž byl jistý citát. Pokud bys jej chtěl parafrázovat, pak by zněl asi takto: „Ačkoliv vše již bylo jednou napsáno, lidská paměť je tak krátká, že je třeba to neustále opakovat.“ Našla jsem si argument, proč tedy psát články na veškerá témata, jež mne napadnou. Sofisté měli pravdu – na vše lze najít argument pro i proti a konec veškerých hádek a diskuzí je jen ukazatelem toho, že oponent už neměl síly hledat pádnou odpověď.
Mé dilema snad naznačeno, otázky položeny. Co si tedy počít? Snad jen položit tu nejdůležitější otázku všech otázek.
Jak z toho ven? Jak psát a přitom si nevytrhávat vlasy z hlavy, jakmile Erínye začne kvílet? Máš na to recept, milý čtenáři?
Mé osobě se zatím žádný neosvědčil. Ignorování hlasů nepřichází v úvahu. A konejšení příslibem dobrého výsledku se mnohdy mine účinkem. Co s tím tedy počít?
Tvá Maglaiz
Abych pravdu řekla, já snad nikdy v životě neměla takový pocit nebo… mi žádný hlas nic takového neříkal. A to jsem ve všem co dělám hodně nesebevědomá a nic mi není dobré. Ale u blogování jsem nikdy neměla pocit, že "co když to nebdue dobrý článek?" nebo tak. Nevím, jestli je to tím, že jsem psala pro radost a kvůli sobě, ne abych se někomu zavděčila, anebo protože je to třeba věc, ve které jsem zkrátka dobrá a cítím se v ní přirozeně, ale jsem za to ráda. Takže ti asi neporadím a rozhodně ti to nezávidím, ale já to tak mám se vším ostatním, takže tě chápu.
"Jak z toho ven?"
Já myslím, že nejlépe pomůže, když se občas podíváš na titulní stránku, co tam píší jiní, a někdy i něco otevřeš od těch hodně "aktivních" autorů a hned se ti sebevědomí zvýší
Např. nedávno jsem tam viděl titulek "Petr Kramný – předem odsouzený vrah" nebo tak nějak. Teď už chybí jen Rychtář a Bartošová. Nač čekat na inspiraci, stačí opisovat z Blesku.
Takhle jsem nad psaním nepřemýšlela, ale možná je to tím, že vedu jiný druh blogu. U mého blogu je nejdůležitější: 1) mým zážitky, o kterých se dá psát,
2) podat své zážitky ve faktické formě a nevymýšlet si, nepsat blbosti
3) podat to tak, aby se to dalo číst
Popravdě píšu hlavně pro sebe, abych si shrnula své dojmy a pojmy. Tímto získávám nadhled nad situací a pokud si někdo článek přečte, tak je to super…pokud někoho článek zaujme natolik, že ho i okomentuje, tak jenom lépe…"…Bude to téma dostatečně atraktivní? Neřekl to již někdo přede mnou? Zaujmeš prvními slovy?…" Tyhle otázky mě netrápí, protože když dva lidi dělají totéž (píší o tomtéž) není to stejné. Každý jsme originál a máme na svět kolem sebe originální, specifický pohled…Hodně štěstí a úspěchu v AK
Každý člověk je samostatný vesmír charakteru, vzpomínek a momentálních pocitů, nemyslím si, že je špatně psát o tématech, o kterých psal už někdo přede mnou, pokud člověk nekopíruje, vždycky je zde přidaná hodnota. Co se týče síta, pokud zvládnu sednout a článek dopsat, je to ukazatelem toho, že je životaschopný. No a konečné hodnocení nechávám na čtenářích.
Dřív, než jsem začal psát, naslinil jsem inkoustoffku a zamyslel jsem se…
S klávesnicí to nejde.
Přiznám se, že v tomto ohledu dávám přednost dostatečnému odležení. Povídku / článek si napíšu do Wordu a čekám. Některé díky tomu skončí v propadlišti jedniček a nul, u jiných se tímto způsobem objeví nový lesk (možná, že jen v mých očích a to díky extrémně fermentovaným výparům z "odleželého"
).
Mou soukromou smečku dotěrných otázek pak doplňuje ještě paranoidní "A neřeknu tím příliš mnoho?" či "Nebudu se za to časem stydět?". S těmi je teprve potíž.
Na Erínye luk, na pochyby čokoládu a k ruce vždy zápisník s poznámkami. Nikdy nevíš, kdy se ti co bude hodit, i když je to sebepodivnější informace (třeba ta, že Fernando Báez objevil Hrabalovu Příliš hlučnou samotu a vyzdvihuje ji v závěru úvodu Obecných dějin ničení knih).
Mívám stejné dilema každý týden. Víš, co na to skvěle zabírá? Povinnost. Ten článek prostě musí ven, děj se co děj, a tak jdou pochybnosti stranou. A je vymalováno.
[1]: Pro mou osobu je blogování hlavně o prezentaci mé literární tvorby, tudíž chci, abych se zapsala svým literárnem co nejlépe do podvědomí čtenářů. Miluji psané slovo a mám ve zvyku odvádět nejlepší výkon, jakého jsem momentálně schopna, tudíž raději pak delší čas mlčím, když vím, že výkon by šel rapidně dolů, nebo dané téma není ještě dostatečně prozkoumáno, abych o něm mohla hovořit. Nejsem z těch, kdož píší na TT a začínají článek s tím: "No, já nevím, co k tomu psát." K článku přistupuji tehdy, když vím, že mám co k tomu psát. Ovšem za posledních pár měsíců se mi stále vrací ten šťouravý pocit, že nepíši tak, abych to mohla předložit k sežvýkání ctěné čtenářské obci. Kdo by také chtěl, aby čtenář po ochutnání znechuceně sousto vyplivl a případně šel verdikt konzultovat s porcelánovou mísou?
[2]: Má Velká Guru mi jednou řekla: "Poměřuj svou velikost velikostí poražených nepřátel." Nechám nevyřčenou otázku viset ve vzduchu. Máš síťku na motýly?
[3]: Miroslav Donutil, případně Vladimír Menšík jsou živé příklady toho, že držet se pouhých faktů u zážitků z cest atd. může být mnohdy na škodu. Tudíž v bodu bé s Tebou nemohu souhlasit.
[4]: Jsem asi příliš zodpovědný kuchař na to, abych nechala čtenáře pojídat něco nepoživatelného. Tím ovšem neříkám, že Tvé články takové jsou. Eh, však Ty víš, jak to myslím.
[5]: A délku zamyšlení jsi následně změřil dle odstínu modrosti Tvého jazyka.
[6]: Otázkou je, zda se najde chuť vrátit se k odleželému, když se chytí slina jinde.
[7]: Poznámku o Hrabalovi si znamenám, možná ho vyfásnu u státnic. Povinnost je u mne nebezpečné slovo. Likviduje veškerou chuť.
[7]: "na pochyby čokoládu" to platilo v roce čekulády; teď je v kurzu cibule.
[10]: Cibuli nekonzumuji, jen ji loupu.
Myslím, že ti rozumím. Člověk by neměl vypouštět do éteru kdejakou ptákovinu. Je ale pravda, že přijít s něčím originálním je zatraceně těžké. Když už si myslíš, že se to povedlo, přijde někdo, kdo jen tak mimochodem pronese něco jako "Jo, to jsem taky někde slyšel." Tak přeji hodně inspirace, věrnou múzu a neotřelé nápady.
[11]: Vidíš, tohle je na blogozařízeních to nejlepší, lámeš si hlavu o smyslu článku a komentáře pod ním se stejně nakonec začnou ubírat někam úplně jinam.
[13]: To je dle mého úděl konverzace, že se stáčí nečekanými směry a nabírá netušených rozměrů.
[8]: Síťku na motýly nemám. Pokud bych chtěl něco chytat, šel bych rovnou na tygry nebo slony. Já si kladu jen vysoké cíle
Protože (alespoň si to myslím) mám i smysl pro estetično, motýly nechytám, ale kochám se jejich krásou a kdyby se naskytla příležitost, vyfotografoval bych je.
[5]: Zmáčkneš náhodně pár kláves a skica článku je hotová, byť trochu v dada stylu.
[15]: Motýli umí létat vysoko.
Maglaiz, to co tu blogeři "vypouští" do světa mnohdy hraničí s největší stupiditou a neestetikou, protože dokáží popisovat nejen své příjmy(jídlo), ale velmi podrobně i své výdaje(ho..a).Jo, vůbec si nedělej hlavu s tím, zda se tvé články budou líbit nebo budou na ho…, protože to tu frčí, budeš nejlepší, nejúžasnější,
nejobdivovanější, že to tak máš a ostatní tě budou vynášet až do oblak!
Jako Literát to ale na Blogu cz. nebudeš mít také lehké, tato oblast zde není moc vítaná, vedou Deníčky a Fotografické blogy – jak již zde bylo kdysi veřejně napsáno S., ale tvůj blog je jenom TVŮJ a neměla by jsi se řídit podle NIKOHO, kdo ti bude určovat jak a co máš psát!
Pak můžeš svůj blog rovnou zrušit-nebude už Tvůj ale těch rýpalů a chlubilů, kteří nedokáží nic jiného než člověka vyprovokovat tak, že svůj blog zruší!
Myslím, že budeš muset řešit ne dilema – ale přímo trilema,
ale zkus se zamyslet nad tím (hluboce zamyslet), zda by jsi neměla zůstat JEN SVÁ a psát jen podle SEBE?!
Co komentář, to názor, nezavděčíš se stejně všem blogerům, musíš se rozhodnout jak psát už jenom ty sama!
[8]: Myslím, že jsi zkrátka moc sebekritická. Znám jeden citát, je to něco jako "Každá bytost vydává ve své situaci nejlepší možný výsledek, kterého je v tu chvíli schopna." Něco tak nějak. Pointa je v tom, že pokud vyloženě nepíšeš totálně znuděně, ospalá a s blbou náladou, je to v tu chvíli to nejlepší, co můžeš vyplodit. A ano, za pár dní bude ta hranice třeba výš, ale v tu chvíli je to to nejlepší a to mě osobně stačí 🙂
Zřejmě je tohle jediná věc, ve které si věřím.
No, a to jsem si myslela, že jsem perfekcionista.
[11]:
V pohádkách se loupe perník, Mařenko…
Přiznávám se, že mě při psaní vůbec neomezuje pomyšlení na to, co si o mých článcích budou myslet ostatní. To neznamená, že by snad pro mne jejich mínění nebylo důležité, ale jsem prostě přesvědčený, že důležité je, abych si mohl za svým článkem stát sám před sebou. Když se to povede, najdou se třeba další, které to zaujme, protože pochopí, že je to poctivé a ne odfláknuté. Když se to nepovede, vím to nejlíp a ani frenetický potlesk davů na tom stejně nic nezmění
.
[18]: Každý jsme nějaký…,každý jsme Originál! Naštěstí.
Možná jsem proto taková, protože jsem poslechla to co zde jiní chtěli. Kdo nezažil, nepochopí, tak to ber jen jako můj názor a komentář Maglaiz!
[18]: Jé promiň Adelaine, myslela jsem, že raguješ na můj komentář – sorry, přišla jsem z práce a jsem ještě nějaká upracovaná, tak píšu a píšu…
To dilema mám často také, řešení nacházím v tom, že nechám článek minimálně jednu noc uležet. Pak se k němu vrátím, dopilovávám a publikuji. Někdy to jde snáz, někdy hůř, ale baví mě nad věcmi přemýšlet! 🙂
Ano, mám spoustu rozepsaných článků, právě kvůli pochybnostem. Podle mě je však dobře, když člověk sem tam o své tvorbě zapochybuje, myslím si, že i to patří k posunu.
Taky mám spoustu článků v rozepsaných a vím, že už nejspíš nikdy nespatří světlo světa. Tyhle články nemají ucelenou myšlenku, nebo vznikly za účelem vypsání se ze vší bolesti a zlosti a právě takové se snažím na svém blogu redukovat. Není to tak dlouho, co jsem jeden takový článek zveřejnila a jednomu člověku tak dost ublížila. Snad už nikdy víc 🙂
A člověk by se neměl omezovat v tématech, vždy je co říct, nikdy nevíš, kdy vznikne zcela nová a zajímavá myšlenka 🙂
Měl jsem shodný problém… a vlastně ho stále mám =D Nápadů je spousta, ale žádný nedokončím… Inspiraci jsem objevil u kamaráda, jenž natáčí letsplaye… Pustit se do něčeho, co je na dlouho…
No a tak jsem se pustil do natáčení videí – http://youtu.be/UdbpbWadNLY – bude to dlouhé série, kde budu vysvětlovat, jak fungují finance a jak zbohatnout a bohatství si udržet… Tak snad mi to vyjde a vydržím!
[26]: Mno, hodně štěstí, diváků budeš mít dost a dost, jelikož na šustivé papírky slyší kde kdo.
Jestli váháš, co napsat příště, jedno téma bych měl – "velký blogový sraz".
To by určitě každého zajímalo, zvlášť kdyby tam bylo hodně fotek
[28]: Žel fotografování se nekonalo, to příšeří pro můj chechlák nejní, ale mohu poreferovat o mém vztekání se v pražské Zooó.
Nějaký vystavovaný živočich tě tam rozčílil? To bude také zajímavé 🙂
Jestli ty nad tím psaním nepřemýšlíš až přehnaně moc… Ano, zamyslet se, poválet téma po jazyku a po napsání nechat napsané pěkně uležet a pak proškrtat, ale rvát si vlasy a nechat brát prsty nohy na ramena? To je škoda, no ne? 🙂
[31]: Možná to je škoda. Asi moc přemýšlím.
[32]: Vítej do klubu!
Já s krizemi bojuju tím, že nechávám blog uležet, dokud nebude něco, co chci vážně sdělit. Snažím se trochu cestovat či fotit, aby bylo k napsání o nějakém místě, nebo přemýšlet a zachytávat, co se mi honí hlavou. Často se tam najde nějaká naléhavá myšlenka, někdy ale cítím, že není uleželá, tak ji ještě nechám být nebo si ji jen zaznamenám. Někdy přijdu na to, jak něco udělat – něco, co nesouvisí s mým blogotématem, ale to je jedno, když něco zajímavého umíš, poděl se, někoho to třeba taky bude zajímat a pomůže mu to.
Taky pomáhá psát do článku bez názvu a ten vymyslet až nakonec. Někdy si napíšu název a pak mám hrůzu z toho, jestli mu v článku dostojím. To je zbytečné sebemrskačství.
Jinak se v každém článku snažím sdělit nějakou myšlenku, vyvolat otázky, diskusi, navnadit k reakci nebo pobavit. A když mám z napsaného článku takový nijaký pocit, tak ho prostě radši smažu a počkám, až zase napíšu něco, u čeho si budu věřit, že to mělo smysl a že jsem do toho dala všechno.
Já bych řekla, že vše rozhodně napsáno nebylo.
[35]: VŠE.
Tak a právě bylo napsáno vše.