Ačkoliv je již tato fáze za mnou, až nyní jsem si uvědomila, že jsem ti, milý čtenáři, ani moc o tom celém navazujícím magisterském studiu učitelství pro střední školy neřekla. Nejspíše bych to měla napravit, jelikož pak by celá tato rubrika pozbývala smyslu, zvláště když v příštím roce se na tebe povalí nová dávka informací o doktorském studiu.
Kde jsme tedy ve vypravování skončili? A jo, my jsme ani nezačali, jen jsme se pochlubili prvními pokusy o učení a „krocení divé zvěře“. Inu, jděmež tedy ad fontes a začněmež ab ovo.
Mohlo být tak toho třetího června 2014 a Maglaizíček kráčela v podpatcích po sídle katedry českého jazyka a literatury a katedry historie. Na obou chodbách bylo množství studentského lidu, známého i neznámého. Z každé lavičky se střídavě ozývalo „Žišmarjá, já vím úplný hovno!“ a druhý hlásek na to odvětil „Drž pysk, šprte! Ja vym hovno!“ a papíry ze salátového vydání skript a studentských poznámek šustily o sto šest. Doufám, že jsem ti, drahý čtenáři, teď nezbořila představu o studentech, kteří již tři léta studovali český jazyk a mnozí z nich již v onom červnu měli i z tohoto oboru úspěšně hotové státnice. Maglaizíček ovšem tolik štěstí neměla a obé státnice (ČjL – Hi) byly ještě asi víc jak měsíc před ní.Nepochybuji o tvé inteligenci a kombinačních schopnosech, přesto pro jistotu na tě mrknu a do ouška pošeptám informaci o tom, že se nyní díváš na výjev z přijímacího pohovoru na navazující magisterské studium buď učitelství, nebo čistě dvouoborového vědeckého studia českého jazyka a literatury a historie.
Zde můžeš vidět Boba a Bobka (uznej, že tyto přezdívky jsou daleko lepší než původně navrhovaný Pat a Mat). Bob jako vždy hovoří o tom, jak se opět neměla možnost se všechno naučit a jak nic neví, i když by ji všichni vždy označili za onoho šprta. Bobek se culí na lavičce a popisuje, jak na státnicích před komisí z historie hledala na podlaze náušnici, neb si ji shodila, když chtěla nesměle zkrotit vlas za ucho a působit tak seriózně.
Postupně se začínaly dveře všech kabinetů otevírat a vyvolávala se jména prvních na popravu. Kdybys chtěl vědět, jak vyhlížely přijímací pohovory u různých přijímacích komisí, milený čtenáři, musela bych tě poslat za svými kolegy a možná i za některými přespolními neúspěšnými uchazeči, jelikož ve finále bylo zjištěno, že každá komise přijímala na základě zcela jiných kritérií. Ten na základě skutečně prokázaných vědomostí, onen zase na základě toho, jak se s daným studentem dobře povídalo o jídle či jiném koníčku, a nakonec tady byli ti „komisaři“, kteří spíše fungovali jako konzultanti k právě se dopisujícím bakalářským pracem.
O přijetí či nepřijetí se člověk mohl nepřímo dozvědět na univerzitním serveru, kde ovšem bylo psáno pouze to, kolik dostal člověk bodů ze sta možných, ovšem stále to nebylo oficiální přijetí. To samozřejmě přišlo poštou.
Inu, mí zkoušející byli ti posledního druhu, tedy ochotní konzultanti k právě dopisované bakalářské práci. Naštěstí přijímcí řízení oněch dvou mělo jednoduchý program:
- přijít,
- pozdravit,
- představit svou bakalářskou práci,
- snažit se o zasvěcenou vědátorskou diskuzi,
- ZNEMOŽNIT SE – podmínka úspěchu
- poděkovat,
- pozdravit,
- odejít
A tak jsem se dostala na navazující magisterské. Pochopitelně uvítání koncem září bylo zcela dokonalé, neb téměř v každé přednášce nám předložili státnicové okruhy s tím, že je to přece za rok. Jasně, ono nestačilo, že nás drtili před měsícem na státnicích z bakalářského, oni nám musí hned předhodit, že nás za rok zase budou držet pod krkem. „Učitelé jsou dvojího druhu. Ti, kdož přijali řeholi kantorskou jakožto poslání, a ti, kdož jsou sadisti a k policii či do armády je nevzali.“ Je to jasné, jsem obklopena samými neúspěšnými švestkami a zelenými mozky.
„Lasciate ogne speranza, voi ch’intrate…“
Pokračování o trampotách s přijímacím řízením: Jak se učí na učitele II
Sto bodů možných.
To zní krásně.
A výsledky doručuje poštovní holub.
To zní náramně.
[1]: Ano, zní to náramně, přesto ale spíše to bylo martyrium očekávání.
Z nepovedené švestky může být ještě docela slušná borůvka. A podle toho, kde je mozek nejzelenější, by se mohl dát třeba poznat sever
.
[3]:
Nejhorší jsou melouni – navrch zelený – uvnitř rudý.
Ještě že nejsou tři druhy učitelů.
Kdo ví, jak by se tvářilo jablíčko, kysele či sladce?
[5]: Inu, jak se to vezme. Učitelé se pak rádi škatulkují dle různých kritérií a s přihlédnutím k orientaci učitele (na učivo, na žáka apod.) máme skutečně trojí druh.
Pročpak vzpomínáš zrovna jablíčko? Má to nějakou spojitost s tím, že v anglosaských zemích je jablko jedním ze symbolů učitele?
[6]: Moje jablíčko určitě nemá spojitost s anglosaskými zeměmi, nějak mi padlo na mysl, když jsem četla u Petra a Pavla nade mnou v komentářích o tom "ovoci"
Promiň mi mé myšlenky scestné…, znáš mě.
[4]: A co kiwi – nahoře hnědý, uvnitř zelený?
[7]: Žádné scestné. Jen jsem už pozapomněla, o čem jsme se s kluky bavili. Také je to už nějaká doba.
Asi bych měla přestat být líná.
[8]: Nahoře hnědý, uvnitř zelený – to je plesnivý chleba taky.
[6]:
Říšské jablko je symbol moci královské.
[10]: Občas i bláznovské.
Ano, já si také vzpomínám, že jsi v souvislosti se školou naposled psala o bakalářských státnicích a celé navazující magisterské studium jsi vynechala.
Je třeba to napravit. Dohnat a předehnat, jak říkalo socialistické budovatelské heslo.
Pěkné zajímavé čtení
[12]: Já se polepčim, strejdo.
Dokud tam někomu nevypadly zuby při obhajobě, tak dobrý.
[15]: Zuby vypadávají o zkouškovém univerzity třetího věku.