Je něco po sedmé. Mlžný opar se pomalu zvedá nad vrcholky zelených hor a nový den nám rozverně mává svými zlatými paprsky. Slunce ohlašuje, že dnes bude opět nemilosrdné ke všemu živému, avšak včera s nádhernými červánky přišla naděje na trochu osvěžení v podobě vánku. Zalévám květiny na balkóně a říkám si, že je výhodou bydlet v údolí, které je těšně semknuté v objetí mohutných kopců. Fouká zde prakticky neustále. V parných dnech je to skvělá vlastnost, ovšem když si vzpomenu na zimy, tak mi to zas tak nepřijde úžasné. Věčně nafoukaný sníh a ještě větší zima než by měla být.

Je zajímavé, že si člověk vždy vzpomene na to, co mu danou chvíli chybí. Je vedro k zalknutí a my toužíme po chladu, a tak vzpomínáme na zimu. Když naopak mrzne až praští, vzpomínáme na teplé letní dny, kdy jsme chodívali ven jen v kraťasech a tričku a nabírali směr koupaliště či řeka. Tak mne napadá, že člověk je neustále nespokojený, vždy touží po opaku toho, co nyní má. I já jsem většinou taková, žárovcežel. A stydím se za to. Avšak naštěstí není má věčná nespokojenost spojena s důležitými věcmi. Prakticky jsem téměř věčně nespokojená pouze s počasím. A kdo by také nebyl, když počasí si rajzuje z extrému do extrému a ani pořádně nikomu neřekne, proč a kdy se hodlá zase odstěhovat jinam. Podle mne jsou čas a počasí největší nezdvořáci, protože ani jeden se neumí rozloučit a prostě si jen tak odejde a nikoho se neptá.

Devátá hodina je ve znamení vlády horka. Slunce si upevňuje svou pozici. Hlásá krutost. Sahara se blíží a nehodlá se vzdát svého nároku. Mrazí Vás při pomyšlení, jak bude dnes vedro? Užívejte si ten pocit, možná to dnes bude jediné ochlazení.