Spokojeně jsem si ležel na pastvině těsně pod vrcholkem Šťastné. Polední slunce pálilo, asi se chtělo omluvit za studené léto, a chladivý vánek mne hladil po tváři. Zavřel jsem oči a nechal, ať mi větroplach do ucha šeptá své příběhy o dálných zemích, kořeněné vůni a barevném peří jeho věrných společníků. Vyprávění bylo natolik poutavé, že jsem ucítil směs pomerančových květů, damašských růží a jasmínu a na patře medovou chuť.

Něco mne polechtalo pod nosem, ohnal jsem se rukou, ale oči se mi nechtěly otevírat. Šimrání ustalo, ovšem jen na krátký okamžik. Lechtání přešlo do oblasti hluboko v nose. Bylo tak neodbytné, že se nedalo ubránit kýchnutí.

Zvonivý smích signalizoval něčí přítomnost. Padl na mne stín, posadil jsem se a otevřel oči. Slunce mi nebylo nakloněno, takže jsem zahlédl pouze tmavé obrysy malé hlavy, z které vycházely ostré výběžky nepodobné trnům a vlající tmavý šat. Nepochyboval jsem o tom, že tvář bude líbezná, přeci nemohl ten nádherný smích patřit ohyzdnému obličeji. Mžoural jsem dále na temnou postavu, zastínil si oči dlaní a doufal, že se můj zrak nakonec přizpůsobí a já uvidím více. Nezdařilo se. Rozhodl jsem se neznámou oslovit.

„Co dělá taková holka tak daleko od lidí?“

„Budí takové kluky jako ty, aby se jich zeptala na totéž,“ odvětila.

„Jasně,“ odfrkl jsem s náznakem samozřejmosti. Čekal jsem takovou odpověď. Měl jsem nutkání ji očekávat. Cítil jsem to tak, jako cítíte zimu, když se blíží.

Dívka usedla vedle mne, utrhla stéblo trávy a omotávala si jej okolo prstu s měděným prstýnkem. Mé oči počaly putovat. Prvně jsem zaregistroval, že oním před chvílí ještě vlajícím tmavým oděvem jsou lehké jemně oranžové šaty s průhlednými rukávy, skrz které prosvítaly na paži náramky, taktéž povahy měděné. Výstřih nebyl příliš hluboký, což mne zklamalo. Krk zdobil řetízek s přívěškem ve tvaru listu. Postupoval jsem výš. Hleděly na mne dvě studánky se šibalským úsměvem. Nemýlil jsem se. Tvář byla skutečně přenádherná. Ano, hyzdilo ji pár vrásek, ale stejně působila mladě. Tipoval jsem, že bude mít přes dvacet a už si asi zažila pár nepříjemných okamžiků. Na chvíli jsem ještě odtrhl zrak od jejího obličeje a podíval se na zvláštní účes. Hnědé kudrnaté vlasy byly smotány v drdolu, pouze dva krátké, blesku tvarem podobné prameny lemovaly po obou stranách skráně a z drdolu se pyšně tyčily rudé listy psího vína. Do nosu mi vnikala stále ta známá vůně pomerančových květů, damašských růží a jasmínu. Chuť zlatavého medu se vracela s každým nádechem ústy.

Zvláštní, řekl jsem si, nikdy jsem tady tuhle holku neviděl, ale mám neodbytný pocit, že sem chodívá často.

„Nikdy jsem tě tu neviděl.“

„No,“ usmála se ještě víc. „bývám tady co devět měsíců, pak jsem jinde. Někdo by řekl, že mám boty z kůže toulavého telete. Zítra budu melancholickým starcem, tak si dnešní den užij.“

Její slova jsem nechápal. Melancholický stařec? Proč by se krásná dívka měla přes noc stát melancholickým starcem? Je snad blázen?

Vstala, vyhrnula si sukni a odhalila bosé nohy. S rozverným smíchem se rozběhla.

„Počkej!“ vykřikl jsem. „Kdo vlastně jsi?“

Dívka se psím vínem ve vlasech se zastavila, otočila se a řekla: „Kdo jsem?“ Zasmála se. „Jsem tenhle vítr. Jsem voda, která zítra přijde. Jsem listí spadané do trávy. Jsem slábnoucí sluneční žár. Jsem žlutá, oranžová, červená a hnědá. Ukládám zvířata k zimnímu spánku. Schválně hádej. Kdo jsem, Básníku?“ Zvonivý zvuk se nesl vzduchem a kráska zmizela v lese.

Porozuměl jsem jejím slovům, až když byla pryč. Mrzelo mne naše krátké setkání, ale vybavila se mi její slova. Za devět měsíců je zpátky a já se už v tu chvíli těšil, že se znova potkáme.