Několik okolností mne donutilo Vám napsat a sobě uspořádat fakta, proč píši tento blog. Před chvílí jsem dočetla rozhovor s Michalindou na Srdci blogu a i ten v malé míře mému nápadu pomohl na svět. A tak jsem si tedy položila otázku: Proč píši blog?
Když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že důvodů, proč píši blog je relativně dost. První důvod je ten, že se chci naučit psát kvalitní články, které by mne bavily při jejich vytváření a zároveň bavily i mé čtenáře.
Dále chci, aby blog skutečně odrážel můj svět, abych se mohla kouknout na ten můj svět z pohledu jiného člověka a blog je v tomto ohledu velmi dobrým zrcadlem. Tento způsob vřele doporučuji, protože si tak mnohdy uvědomíte své vlastní chyby a někdy dokonce pochopíte, proč daný člověk, o kterém si myslíte, že Vám ukřivdil, jednal tak, jak jednal.
Samozřejmě, že blog měl a má být i jakousi mou galerií, či jak to nazvat, mých literárních výtvorů. Někdo by mne nyní označil za fantastu, ale já věřím tomu, že jednou si tohoto blogu všimne nějaký redaktor nebo vydavatel a bude chtít vydat mé „pokusy o literaturu“.
Přiznám se, že blog byl založen i tak trochu na truc mým rodičům, kteří mi kdysi blog zakázali, a když jsem dostala notebook a internet do svého pokoje, do kterého mi skoro rodiče nechodí, tak jsem si řekla, že si opět založím svůj blog.
Také si blog píši kvůli toho, že je to krásný „vykecávač“. Vypovídám se ze svého smutku, ze své zlosti nebo radosti a mnohdy si díky některým komentářům uvědomím, že jsem daný problém moc nafoukla nebo člověku, na kterého jsem měla zlost, jsem ukřivdila. Opět se vracíme k zrcadlu, avšak zde funguje na principu ohlasů čtenářů.
Za vznik blogu může i ta špetka exhibicionismu, která někde ve mně dříme, ale má jeden problém. Ta špetka je tak malá, že si netroufá ovládat mou osobu, když jsme někde na veřejnosti. Říkali to už i první psychologové, že v anonymitě je síla.
Za X-té bych chtěla podotknout, že i můj blog se zrodil z touhy po anonymitě. Chtěla jsem, aby lidé prvně poznali, co jsem a až později, kdo jsem. Myslím, že na jménu záleží pramálo a na vzhledu ještě o trochu více. Podle mého je prvořadé to, jaký člověk je. Jakou má povahu. Pokud se v tom mýlím, tak mě, prosím, opravte.
OVŠEM NEJDŮLEŽITĚJŠÍ DŮVOD JSEM SI NECHALA NA KONEC: PÍŠI BLOG PROTO, ŽE CHCI.
Naprosto souhlasím s prvním odstavcem. I v druhém odstavci se skrývá pravda. No já zase sním o tom, že si někdo prohlédne mé fotografie. Moje přesné důvody jsou i ve čtvrtém odstavci
Já se třeba na blogu můžu "seznámit" s nějakými fajn lidmi. A s poledními 3 odstavci naprosto souhlasím 
Aby si nás všiml někdo velký je sen mnohých. Poslední věta je však nejlepší. a taky tato: Podle mého je prvořadé to, jaký člověk je. Napsala jsi to moc hezky, klidně, pravdivě a hezky.
[2]: děkuji za pochvalu
Moc mne potěšila, že i ti "ze shora" se na nás, maličké, někdy kouknou a přečtou si, co píšeme 
No, on to měl být výhled na město
Ale přišlo mi to zajímavé.
[3]: Ano. Určitě tuším jak si byla potěšena
[5]: Copak? Také už jsi to zažila?
Á, tak s tím druhým bodem naprosto souhlasím, já beru blog jako taký deníček, který si za pár let přečtu a budu se sama sobě hrozně smát
.
Na truc rodičům? A můžu se zeptat, proč ti ho zakázali? To mi nějak nejde do hlavy :).
[7]: možná to někdy vysvětlím
Pěkně napsáno, já jsem se ani nikoho z našich neptala jestli můžu či ne, a prostě jsem to udělala.
[9]: ach, ty jsi tu poznámku špatně pochopila… no nevadí… někdy to tu vysvětlím