Strhnout pavučinu ze jména tolik propíraném na počátku devadesátých let minulého století. Jméno, jež nikdy nerezonovalo u čtenářů s pojmy básník a prozaik či esejista, až na obec vášnivců detektivkochtivých. Vždy to byl ten dobrý překladatel. Jeho seznam vysoce kvalitních překladů, nejen z ruštiny, vydá na tři archy o rozměru A4. Je smutné, že jeho jméno vešlo do paměti čtenářů až v devadesátých letech a to ještě v takové špinavosti, jako byl posmrtný spor s Josefem Škvoreckým o autorství tří detektivních románů (Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou, Vražda v zastoupení) a jednoho překladu (Prezydent krokadýlů). Někteří již poznali, že hovořím o Janu Zábranovi (4. 6. 1931, Herálec u Humpolce – 3. 9. 1984, Praha).

Dnes bych Vám chtěla představit jeho deníky Celý život, na něž mne upozornil Čerf a které jsem měla možnost představit i mé třídě na semináři z české literatury po roce 1945.

Mnohé asi odradí rozsah, přece jen dva díly z roku 1992 o rozsahu 518 a 576 stran je poněkud na delší čtení, ovšem myslím si, že tyto dva díly jsou pro psychickou pohodu čtenáře stravitelnější, než jednotné vydání z roku 2001 čítajících 1071. Z menších porcí se ukrajuje lépe. Nesoulad mezi počty stran dvoudílného svazku a vydání z roku 2001, mne dohání k myšlence, že opět bylo něco vynecháno.

Rozhodně pro každého stojí za přečtení první části deníků. Zápisy z gymnaziálních let mezi 29. dubnem 1948 a 4. březnem 1949. Fascinující každodenní zápisy studenta gymnázia, který má větší rozhled než kdejaký student literatury na VŠ. Seznam četby současného studenta v NMgr. se kvalitativně nerovná jeho seznamu četby k maturitě. Z toho můžeme usuzovat skvělou domácí knihovnu a naprosto jednosměrné zaměření se. Tyto zápisy Vás doženou až na pokraj pocitů zahanbení, jelikož komparace se sedmnáctiletým studentem je skutečně masochistickým skutkem ponižujícím ego až do hlubin Mariánského příkopu duše. Ovšem mladý Jan Zábrana si nevšímá jen sebe a literatury, na pozadí všeho se rozplétá osud jeho rodičů, národních socialistů, velice vzdělaných lidí s vysokou morálkou, které po únoru 1948 komunističtí pohlaváři připravili o práci, důstojnost, majetek a deset let života. Šokující jsou také zákulisní děje okolo února 1948, době přebírání moci komunisty i ještě předválečnou aktivitou této strany. Jakožto pozorný posluchač Svobodné Evropy si zapisuje, jak vidí jisté věci svět a Češi mimo ČSSR a jak události prezentuje komunistická propaganda. Rozpory, nejen světů za a před imaginární železnou oponou, ale i přímo v tvrzeních komunistické vlády, jsou mnohdy groteskní svou pravdivostí a zároveň i žalostné.

Další zápisy, které končí červencem 1984, jsou již roztříštěné. Mění se struktura zápisu, mnohdy ani neopatřeny datem. Z deníků se tak stává konglomerát jeho postřehů, humorných citací z komunistické propagandy, zákulisí české literatury samizdatové i oficiálního proudu, záznam šachových partií, citáty z básní, próz i rozhovorů s literáty, námětů na povídky, náčrty překladů ruských básníků, záznamy zaslechnutých hovorů, rekapitulace, hodnocení stávající situace i úvahy nad kvalitou vydávané literatury. A tím vším proplouvá pozvolna zlomený Jan Zábrana, který se snaží plovat bahnem morálně čistý, má pochyby o sobě jako o autorovi i člověku. Zajímavým se může zdát fakt, že Jan Zábrana upouští od záznamu dění v rodině (žádná zmínka o uvěznění rodičů a jejich propuštění – to se objevuje až asi deset let po události; či jeho seznámení se ženou, svatba, dítě), důležité politické události jako rok 1953 či srpen 1968, jako by neexistovaly.

Zábranovy myšlenky se stáčí ryze na literaturu a na úvahy nad světem, českým národem, stářím, ženami, sexem. Zkrátka vším, co obklopovalo jeho bytost.

To vše ještě doplnil Dušan Karpatský a Jan Šulc jeho krátkými články ve studentském časopise Výkvět a předmluvou Václava Havla o setkání s Janem Zábranou v předsíni bytu Vladimíra Holana. Škarohlídům může být příjemné, že o této věci se Jan Zábrana vůbec nezmiňuje, ani o jejich dalších kontaktech. Přičemž Václav Havel na Jana Zábranu vzpomíná jako na velkého učitele, který jej seznámil s básníky Skupiny 42, jejich poetikou a dalšími, převážně zakázanými, autory.

Pozoruhodná je také Zábranova apokalyptická vize z 80. let o válce mezi SSSR a USA, kdy v této době se skutečně prováděly manérvy i na našem území a SSSR se skutečně chystalo na rozhodující atomovou válku.

Tyto deníky by si měl skutečně přečíst každý Čech, aby pochopil, že komunismus nebyl ten dobrý systém, aby viděl jeho dvousečnost, jeho druhou tvář, která není příjemná a vždy se hodící do krámu. Aby poznal, jak to fungovalo v české literatuře, aby se na chvíli zastavil a shlédl na člověka a jeho obnažené nitro. Tyto deníky jsou fascinující a rozhodně nenechají člověka chladným (zvláště zápisky z nemocnice v roce 1984). Příběh jednoho českého člověka s neskutečně pevným morálním přesvědčením drceného nelehkou dobou.

Deníky Anny Frankové jsou pozoruhodné, ale myslím si, že českému čtenáři bude daleko blíže Jan Zábrana. A je mi líto, že zatímco deníky Anny Frankové jsou nedostatkovým zbožím z vysoké míry poptávky a ze všech stran protěžované, Jan Zábrana zůstává opodál jako bezejmenný a neexistující. Ironie osudu. Ten, jehož systém chtěl a nevymazal pro překladatelskou činnost, se nakonec stal tím, co zamýšleli provést nacisté s Annou Frankovou. Nemělo by se zapomínat na oba.

Vaše do knih zahrabaná Maglaiz