Na konci lávky

Tma, ta přítelkyně vrahů a zlodějů. A také milenců. Zahalovala svým závojem nyní celý kraj. Městečko z kamene a hliněných střech poklidně oddychovalo za zvuků kostelního zvonu, který odbíjel pomalu, ale jistě půlnoc. Vše spalo. Nebo snad ne? Na náměstí z okna jedné budovy visel provizorní provaz z prostěradla. Po něm se spouštěla postava zahalená v červeném plášti s kápí staženou do tváře. Domovní znamení – erb s vlkem ve skoku – je každému tamnímu obyvateli znám. Hlava rodu bývá již od nepaměti členem městské rady a nezřídka bývá zvolen i starostou. Nejbohatší dům ve městě byl vždy lákadlem pro lapky.

S posledním úderem zvonu stanula rudá silueta na dláždění. Neváhala a okamžitě se rozběhla. Prokličkovala úzkými uličkami a směřovala ke staré, polorozbořené bráně, kterou nikdy nikdo nehlídal. Od brány si to postava zamířila rovnou do hlubokého lesa. Musím to stihnout. Vždyť není tak pozdě. Zvon odbil teprve před chvílí. Ještě tam bude. Doufám. Červený plášť se prodíral hustým porostem a ostrá větvička zavadila o kůži na tváři neznámého. Nebyl čas se však touto drobností zabývat.
Srdce až v krku od úzkosti. Strach. Postava věděla, že není dobré v tomto čase na tomto místě dávat najevo slabost. Nemohla si pomoct. Děsila se představy, že by mu nestihla říci tu věc. Musí, musí to stihnout. Musí tam být dřív, než… Nechtěla domyslet následky. Myšlenky přeťalo, jako katův meč krk, vlčí zavytí. Ne, ne. Ještě ne. Prosím. Krev bušila ve spáncích a dech se krátil. Pomalu docházely síly. Náhle se červený plášť snesl k zemi.
„Zatracený kořen!“ Uklidni se. Vstaň. Nemluv. Poroučel neznámý sám sobě a snažil se se poslechnout. Tělo si však dělalo, co chtělo. Opět pád. Ozvala se střelba.
„Ne!“ vykřikl červený plášť, chytil se blízkého smrčku a zvedl se na nohy. Pokračoval v cestě. Pokusil se zrychlit. Nemožné.
Znenadání se před červeným pláštěm objevilo široké koryto potoka, který přehrazoval dřevěný mostek. Doběhl až k němu. Ztěžka oddechoval. Nohy bolely a cítil ostrou bolest v boku. Musel se opřít o zábradlí.
Když však již popadl dech, zavolal hlasem, podobným ženskému: „Lykúrge!“ Opět se ozvalo vlčí zavytí, ale blíž.
„Lykúrge,“ řekl hlas zpod červené kápě již tišeji s nádechem tužby. Z hlubin lesa se k mostku pomalu přibližovaly jasně žluté oči. Červený plášť si oddychl a sejmul kápi. Kaštanové vlasy zakryly ramena a čokoládové oči s láskou hleděly na černou psovitou šelmu na konci lávky.
„Lykúrge, žiješ,“ řekla s úlevou. Ruce se zabořily do útrob pláště a po chvíli hledání vytáhly řemínek a obojek. „Pojď, fufulíne, půjdeme domů. Teď tu není pro tebe bezpečno,“ vysvětlovala láskyplně panička svému mazlíčkovi. „Nemůžeš se tu jen tak potulovat, když je lovecká sezóna.“

 

Vytvořeno na základně Tématu týdne na Klubu Snílků.

 

Co takhle ještě jeden článek?

12 komentářů

  1. Doufám, že se panička nechystala jít večer a ochutnávku vín. Fufulín by ji mohl omylem považovat za bakchantku a mohla by z toho být pěkná mela! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *