Středověk ženy II


Okem Kleió / Pátek, 18 července, 2014
Už víme tak nějak v kostce, jak bylo na ženy nahlíženo. Dnes se podíváme na další dávku středověkých zajímavostí v rámci života žen. Být ženou nebylo jednoduché a jak se přesvědčíš, okolo jejího života se motalo spousta podivuhodností nejen v rámci nazírání na ni, v rámci sňatku, rodiny, rození potomků či dokonce specifické postavení žen mimo manželský svazek.
Začneme hezky ab ovo, tedy od počátků křesťanství. Křesťanství v rámci otázky manželské a rodinné navázalo na judaismus, ačkoliv pohled prvotních křesťanů na tuto věc byl dvousečný. V judaismu bylo manželství vysoce hodnoceno a bylo žádané, čímž se odlišoval od římského pojetí, upozorňuji, že v této době již měl Řím rozkladné tendence. Neupírám římskému právu či celkově římské historii jeho kladný postoj k manželství, ovšem manželství v římské společnosti spíše bylo záležitostí společenské prestiže či přímo politické (kdo chtěl do politiky, musel být ženat; sňatky tzv. z rozumu), legální potomstvo již bylo pouze příjemným bonusem, jelikož nebylo nic snazšího, než-li adoptovat pancharta, případně zcela cizího chlapce a odkázat mu majetek. Avšak nesmíme zapomínat, že i u Římanů se stále uplatňoval zákon přírody – zachování rodu.

Křesťané, jak jsem již naznačila, v tomto ohledu následovali dvě cesty.
První – ta ideální – nemít manželku, nemít potomky, zachovat si čistotu (tedy panenství a panictví; v hygieně panoval opačný názor ohledně čistoty) a následovat učení Kristovo. Toto řešení zcela korespondovalo s křesťanskou dogmatikou. Tělo je nástroj ďáblův, nádoba hříchu, absolutním zlem, které stahuje duši dolů a klade překážky. V opozici stála duše, coby nesmrtelný, dobrý, bohulibý element člověka. Smyslem křesťanství bylo absolutně potlačit fyzis, zadupat tělo do země, aby se mohla duše povznést. Za tímto účelem také vznikla instituce mništví. Schválně, jestli si vzpomeneš kdy a kde vznikl první křesťanský klášter. Kromě toho dalším argumentem pro tuto cestu byl fakt, že jedině nezodpovědní křesťané by přivedli na svět další nešťastnou duši poznamenanou prvotním hříchem.
Druhá možnost byla pro ty, kdož nedokázali ovládat své pudy. Dovolím si parafrázovat svatého Pavla a jeho list Korintským: pokud si nemůžete pomoci, tělo vás ovládá a nedokážete odolat smilstvu, pak jedině legitimním způsobem, tudíž manželstvím. Manželství bylo vnímáno jako nutné zlo, ačkoliv křesťané dosti rychle otočili, pravděpodobně je vyděsil náhlý pokles členstva, když započaly pogromy na křesťany. O sňatcích prvních křesťanů a jejich průběhu jsem toho nenašla mnoho, většinou poznámku, že probíhaly obdobně, jak bylo zvykem v daném kraji, ovšem musíme již zde počítat s jakýmsi obřadem prohlášení o uzavření sňatku před křesťanskou obcí a případně i požehnáním božím skrz jejich kazatele/rabína/kněžího.
První ucelenou doktrínu týkající se manželství pro křesťany zhotovil Aurelius Augustinus (354-430 n. l.). V manželství viděl prostředek k rození a výchově další generace křesťanů, nezbytné pro šíření poselství evangelií, proto také spatřoval manželství jako posvátný a ne-roz-lu-či-tel-ný svazek muže a ženy. Ovšem i zde se promítl původní požadavek zachování čistoty. Sex měl vést pouze ke zplození potomstva, pokud možno mužského. Jestli k tomuto účelu manželský pár nesměřoval, pak měl muž a žena ve svazku manželském fungovat jako bratr a sestra. To také platilo v případě, kdy již bylo dosaženo požadovaného počtu potomků. Doktrína odsuzovala jakékoliv násilné přerušení těhotenství, dokonce bylo stejně trestné jako homosexualita (Mnozí dají palec dolů pro milovaného Karla IV. za jeho hon na homosexuály při tažení v Itálii.) a sodomie.
Postupnou proměnou křesťanství ze sektářství na hlavní náboženství se změnil pohled i na manželství jakožto pozitivní instituci, přesto stále byl cennějším stav pohlavní zdrženlivosti a čistoty. Ovšem manželská doktrína rozhodně neustrnula. V průběhu středověku byla nadále upravována, obohacena o definici vztahu rodiče a potomka, a těmito úpravami se postupně instituce manželství dostala pod přímou správu církve a církevní jurisdikci. Ustálenou podobu získala doktrína v období vrcholné scholastiky, jež již napevno stanovila vztah mezi mužem a ženou jako podřízenost ženy muži vycházející z biblického údělu Adama a Evy. Upozorňuji, že dodnes probíhají učené spory, zda byla Eva stvořena ze žebra či boku (aneb zaznamenejte Genesis v hebrejském písmu a máte o zábavu postaráno).
Právní úprava manželství byla nakonec zakotvena v kanonickém právu. Toto právo bylo rozděleno na dvě části: právo božské a právo přirozené, neboli lidské. Právo lidské se ještě dále štěpilo na další nižší právnické vrstvy. Manželství v božském právu bylo pojato jako svátostné, monogamní a nerozlučitelné, tedy manželé zůstávali před Bohem manželi do konce svého života – ostatně tento bod byl mnohdy ožehavým tématem. Vzpomeneš si, který český panovník se dostal do křížku s papežem kvůli rozvodu?
V přirozeném právu bylo manželství charakterizováno jako svazek mezi mužem a ženou a další nižší právní vrstvy dále rozváděly formu sňátku, některé zápovědi, majetkové důsledky a další. Ačkoliv doktrína přesunula pravomoce nad manželstvím do rukou církve – církev tedy rozhodovala o vzniku, platnosti a trvání sňatku – , přesto po celý středověk a počátek novověku byl stále rozdíl mezi tzv. smluvním manželstvím (konzumovaný svazek mezi ženou a mužem bez obřadu v kostele) a svátostí. A ku příkladu majetkové a dědické aspekty manželství spadala pod státní kompetenci, avšak i zde byly značné rozdíly v rámci příslušnosti manželů k určitému feudálnímu stavu. O rozdílech v jednotlivých zemích ani nemluvě. Taktéž nebyl kanonickým právem upraven vztah rodičů a dětí, pouze se omezil na jedno z Deseti přikázání.
Aby však požadavek ohledně nerozlučitelnosti manželství nebyl jen tak jednoduchý, samotní evangelisté se v tomto ohledu neshodli (Matouš souhlasí s jistou variantou rozvodu, ale pouze v určitých případech – cizoložství ku příkladu), proto scholastika učinila jednoduché řešení a prohlásila tuto vlastnost za dogma.
Nyní bychom se přesunuli do našich luhů a hájů, jelikož česká situace byla velice pozoruhodná a specifická.
O starých Slovanech na našem území vskutku nemáme mnoho historických písemností. Ovšem na základě archeologických nálezů, srovnávacích metod atd. dospěli historikové k závěru, že užívali zvykového práva, avšak toto právo bylo velmi flexibilní a v různých oblastech mívalo jinou podobu. Vlastní pravidla pravděpodobně neměl jen kmen, ale i určitý rod. Historikové předpokládají, že prvotní zřízení bylo velkorodinné a platila různá nepsaná pravidla, zvláště v případě příchodu nové členky – nevěsty. S velkou jistotou lze tvrdit, že existovalo věno i cena za nevěstu. Ženich dozajista musel vykoupit od rodiny nevěstu, jelikož sňatkem vzal rodině jednu pracovní sílu. Také se předpokládá, že si byli vědomi hierarchie příbuzenských vztahů (děd, otec, švagr, strýc, syn, vnuk atp.) – o tomto faktu již svědčí to, že tato vrstva slov patří k nejstarším slovům ve slovanských jazycích, taktéž dle nálezů můžeme odvodit, že své charakteristické postavení měli i sirotci, vdovy, nedospělí a svobodné ženy.
U Velkomoravského státu se opět historici nemohou o nic opřít, a tak máme pouze dohady o tom, že tradice přetrvaly, a můžeme se přít o tom, jak velký vliv na zažité zvyky mělo přijetí křesťanství, zvláště vzhledem k tomu, že přijetí křesťanství bylo čistě politickým tahem. Tytéž spekulace můžeme vést i ohledně právního systému, zajisté existovaly dokumenty jako Zakon sudnyj ljudem, ale i ze současnosti víme, že teorie je jiná než praxe.
Pravděpodobně první formou sňatku byl tzv. sňatek únosem, jak nám dokládá známý případ Břetislava a Jitky, to máme, prosím pěkně, rok 1028. Jsou doklady o tom, že tento typ manželství se uchoval mezi prostým lidem ještě v dalších staletích. Postupně se instituce manželství přestala právně vyvíjet a ze zemského práva přešla do jurisdikce církve.
Tímto aktem se sňatek únosem přetavil ve sňatek koupí. V této formě se původně věnem myslela dávka, kterou platil muž za ženu. Otec prodával dceru, ta přecházela do vlastnictví manžela (nového pána), de facto stejný princip sňatku jako ve starověkém Řecku (na vrcholu) a Římě. Zkrátka žena akorát byla lepší krávou či otrokem s bonusem legitimity potomstva. V tomto období se stal sňatek únosem těžkým zločinem a byl stíhán nejen státem ale i církví.
Nutné je připomenout, že původní farnosti nebyly nijak samostatné a nezávislé na vrchnosti. Naopak byly zcela ekonomicky závislé na pánovi, a tudíž se dokonce i nízký klérus musel účastnit válečných výprav či lovů, na oplátku byli podporováni feudálem a nevšímali si rozporuplnosti jejich života a řehole (klérus běžně žil v manželství či dokonce v konkubinátu). Jako příklad ženatého duchovního se tradičně označuje kronikář Kosmas, kdy jeho syn Jindřich se sám stal pražským proboštem. Ovšem konkubinát nebyl pouze záležitostí duchovních, je doloženo, že kníže Boleslav II. vlastnil fraucimor čítající dvacet duší. Můžeme tvrdit, že sama nejvyšší česká šlechta, stejně jako církev, kázala vodu a pila víno.
Sňatek byl až do vydání Hvězdenských statut chápán jako právní akt, kdy až po uznání sňatku rodinami odešli novomanželé do kostela pro požehnání (docházelo k tomu velice zřídka). Břetislav II. však ukončil éru pohanství a mimo jiné počal rázněji prosazovat křesťanské pojetí manželství. I církev se v této době počala mírně reformovat, ovšem represe postihovaly zvláště prosté obyvatelstvo. U šlechty se tyto příkazy dlouho setkávaly s velkou nelibostí. Spolu s vyžadováním uzavírání sňatků v kostele, docházelo ke značné diskriminaci levobočků.
Humorná byla situace českého kléru ve 12. století. O papežského legáta kardinála Guida se pokoušely mrákoty, když zjistil, že český klérus (od biskupa po nejmenšího z kněží) dlí ve svazku manželském, mnohdy bigamii či dokonce polygamii. Mezi manželkami byly i vdovy. Legát okamžitě sesadil nejvyšší duchovní, kněží laiky, bez patřičného teologického vzdělání, a kněží ženatí více než jednou či s vdovami. Kněží žijící v monogamním svazku tvořili 90% kléru, jenž zůstal po první čistce, a tak byli prozatimně ponecháni ve svých úřadech. Legát ukolíbán sliby duchovních i šlechty, opustil zemi. Přesto roku 1148 se kněžský syn stal pražským biskupem jako Daniel II. Po půl století se do Čech navrátil papežský legát, avšak již ne Guido, ale Petr. Poměry zůstaly nezměněny, ba se navrátily do původních kolejí. Cyklus čistek a slibů se opakoval až do třináctého čtrnáctého století, kdy se pomalu počal prosazovat celibát. Oproti tomu však již ve dvanáctém století bylo zcela přirozené uzavírat manželství v kostele a nově byl ustanoven zákaz příbuzenských sňatků do 5. stupně.
Za vlády posledního Lucemburka rostla opět tendence odklonění od církevního diktátu. Rostla prostituce (dokonce ve vlastnictví samotných kněží – je dokázán případ pojízdného nevěstince, jehož majitelem byl kněží), různá sektářská společenství se specifickým pojetím vztahu muže a ženy (např.: begardi, bekyně) a opět se zvýšil počet nemanželských potomků. A v reakci na tento stav se objevilo několik odpůrců.
Za doby husitské revoluce vznikl nový fenomén – oddělené lavice pro muže a ženy v kostelech. Husity nebylo perzekuováno pouze cizoložství (divoké likvidování nevěstinců), ale například i tanec. Ovšem jak to bývá u revolucionářů, i u husitů se objevily protichůdné teorie: ke sňatku musí být svolení nejen rodičů, ale i širší rodiny X komunismus i v rámci vlastnictví žen (de facto měly být všechny ženy povolny všem a zadarmo). Taktéž v otázce celibátu kněží byli na štíru puritánští Pražané a liberální husité.
Jednota bratrská se navrátila k ideám prvotních křesťanů – pohlavní čistota nade vše, avšak manželství je řešením pro slabé povahy, jež nedokáží odolat žádostivostem. Ve zdrženlivosti v manželství však byli důslednější. Manželé měli mít oddělené ložnice, k sexu museli svolit oba a opět jen a pouze za účelem plození. Souhlasili s Matoušem ohledně rozlučitelnosti manželství pro cizoložství. Revoluční byl nový pohled (přejat od Luthera) na manželství a rodinný život, kdy bylo akcentováno právě rodinné štěstí. Ovšem důrazně vyžadovali přísné potrestání jakéhokoliv pokusu o násilné přerušení těhotenství. Pochopitelně celibát od svých kněží nevyžadovali. Zdá se Ti, že byli Čeští bratři a celkově doba jagellonská poněkud liberálnější? Nu, nebylo tomu tak u všeho. Například co se týče prostituce, byla značně rozstrukturovaná. Sice se podařilo Jagelloncům vymýtit pouliční prostituci, ale umožnilo to daleko lépe organizovat prostituci v měšťanských domech či prostituci prováděnou měšťanskými paničkami. Dokumenty z Českého království sice nehovoří tak jasně jako německé prameny, hovořící přímo o otevřeném boji mezi organizovanými prostitutkami z veselého domu (údajně dokonce měly svůj cech!) a měšťanskými paničkami s touto podivuhodnou zálibou. Ovšem o prostituci někdy jindy. Taktéž se mi poštěstilo objevit velice zajímavou zmínku o příručkách pro muže, kterak domácí štěstí holí ubrániti. Prakticky na několika listech bylo vysvětleno jednoduché pravidlo: Mlať ženu i preventivně. A dodáno i staré přísloví: Kdo má práce dosti, nevymýšlí hlouposti. Pokud bys chtěl, čtenáři, začít křičet, že je to otevřené podporování domácího násilí na ženách, inu, zastav se a řekni po pravdě, neměl jsi už někdy chuť uhodit ženu a nejenom květinou? Na obranu tehdejší doby mohu říci, že existují soudní záznamy, kdy bylo řešeno právě nadměrné užití hole. Ovšem je pravdou, že občas byly oběti nakonec odsouzeny pro přílišné stěžování si a byly vyplaceny rákoskou.
Pozoruhodně nahlížel na rodinu Jan Amos Komenský. Dle něj manželství nebylo pouze záležitostí snoubenců, ale celé společnosti. Každý muž se měl oženit, avšak výběr manželky neměl být pouze na jeho osobě. Mělo se dbát a vyvarovat se nerovnosti věkové, postavou či zdravím, také se měla brát v potaz hospodářská situace (de facto podporoval morganatické sňatky – bohatý s chudou, chudý s bohatou). Nutno zdůraznit, že české právo neznalo pojem morganatický sňatek, jelikož žena vždy nabývala stavu svého muže, tudíž mohla získat titul, ale také o něj sňatkem přijít. Jan Amos Komenský viděl přímou úměru v kvalitě potomstva a ekonomickém zabezpečení rodiny. Podobnost s Platónem čistě záměrná. Komenský však tuto myšlenku dovedl ad absurdum a stanovil rodinám přesná pravidla odívání, stravování, výchovy, domácí výuky atd. S renesancí do Čech opět přišla vlna jakéhosi kultu volné lásky a užívání si života. Láska tělesná přestala být démonizována a naopak byla postavena na roveň lásce duchovní.
Bělohorská doba je známá pro své vyhrocení konfliktů mezi protestanty a katolíky a toto vyhrocení mělo samozřejmě vliv i na manželství. V této době byla několika dokumenty nepřímo podřízena církev a otázka náboženská státu, tedy Habsburkům. Šlo přece jen o přirozený akt. Habsburkové od počátku své císařské vlády byli pasováni na hájitele křesťanství, tato tradice byla silná ve Španělsku a španělské větvi habsburského rodu, jež se sice již dávno vypořádala s islámem, přesto stále tento úspěch přenášela do své současnosti. V souvislosti s tímto faktem musíme brát v potaz tradiční výchovu budoucího císaře buď přímo ve Španělsku (Rudolf II.), nebo alespoň španělským puritánským knězem. Habsburkové tedy viděli jako posvátný úděl ochranu jejich víry. Nebylo tedy divu, pokud se rozhodli vyhlásit „cruciáta“ protestantismu. Strategie byla jednoduchá: represemi donutit lid, aby konvertoval k pravé víře – katolicismu. A zde se dostávám k našemu tématu. Mezi mnoha jinými nařízeními se objevil i zákaz sňatků pro nekatolíky, což se rovnalo neuznání jakýchkoliv práv dětem vzešlých z onoho nelegitimního svazku.
V období baroka slavil velké úspěchy Karel VI. nejenom v rámci rekatolizace na poli sporů s protestanty a utrakvisty. Taktéž se dle oficiálních dokumentů podařilo zcela vymýtit sňatky obcházející svátost v kostele. Je těžké těmto dokumentům uvěřit zvláště pak, když srovnáte matriční záznamy, záznamy sčítání lidu a další farní dokumenty. Za obřad v kostele se platilo. To není ani moc překvapivé, avšak myslíš si, čtenáři, že by takový chudý nádeník či čeledín byl schopný zaplatit horentní sumu za něco zcela postradatelného? Oficiální karolínské propagandě nelze věřit už z toho důvodu, že v matričních záznamech se objevuje více než 50% dětí narozených nesezdaným rodičům. Kromě toho musíme vzít v potaz, že z této doby máme hojné záznamy lidových tradic, které se dosti podobaly magickým rituálům pohanů (otvírání studánek, válení se po poli, pálení čarodějnic a podobně).
MANŽELSTVÍ DETAILNĚ:
Kromě známého namlouvání, které mohlo mít charakter nejen soukromý, ale i veřejný (před rodinou), docházelo také k ohláškám, které proběhly po podepsání svatební smlouvy. Ohlášky v českých vodách probíhaly od roku 1215. Princip byl jednoduchý, kněží po nedělní mši po tři týdny pronášel proklamaci o chystaném sňatku, tzv. shodil třikrát z kazatelny, pak mohla být svatba. Pokud svatba nebyla do 6 měsíců od posledních ohlášek, musel se cyklus ohlášek opakovat. Docházelo k předčasným otěhoteněním, proto se také stávalo, že kněží shodil třikrát z kazatelny v jeden den.
Zasnoubení se v českých zemích ujalo až ve dvanáctém století. Jednalo se o smluvní závazek k uzavření manželství, ovšem mohl být zrušen. Buď zasnoubením s třetí osobou, nebo vyvázáním obou či jedné strany.
Sňatek nemusel být vždy zcela regulérní, a proto byla zřízena tzv. dispenzační pravomoc pro papeže. Jednalo se o jakési promíjení manželských překážek. Toto promíjení bylo častokrát udíleno panovnickým rodům a v oblastech, kde mohlo dojít k přestupu k protestantství. Dispenzace nemohla být uplatněna, pokud se jednalo o překážky, které nebylo možné napravit lidskou rukou (věk nevěsty, příbuzenství v první linii atp.). Existovalo 9 stupňů, při nichž mohla být udělena dispenzace. Ke zpřesnění doporučuji nahlédnout do Významového slovníku k vybraným oblastem středověkých dějin kultury v českých zemích. Případně si rovnou vypůjčit knihu o církevním manželském právu.
Podmínkou pro vstup do manželství pro muže byla jeho ekonomická samostanost a schopnost uživit rodinu. Je pochopitelné, že na venkově z důvodu nedostatku pracovních sil docházelo ke sňatkům v mužově nižším věku, než-li ve městech. Před rokem 1215 byl sňatek povolen příbuzným až od sedmého kolene (týkalo se především šlechty a panovnických rodů), lateránským koncilem z roku 1215 byl zákaz snížen na 4. generaci.
Majetková stránka sňatku: Veškerý majetek (movitý i nemovitý), který žena přináší do manželství, náleží muži. Avšak žena má hned několik forem majetku: výbava, věno, obvěnění (zajištěno smlouvou; penežní renta, která měla být ženě vyplácena z mužovy pozůstalosti v případě ovdovění), jitřní dar (dar manžela novomanželce po svatební noci; hmotné povahy, často předmět uměleckou hodnotou; takovým darem byl údajně i slavný obraz Botticelliho Zrození Venuše) a právo vlasové (jednalo se o sumu, kterou byla zaopatřena vdova, pokud nedostala obvěnění; s tímto právem se pojilo právo vdovy žít na statcích manžela, dokud jí dědici nevyplatili celou částku).
Vdavky se odehrávaly v domě nevěsty za přítomnosti veškeré rodiny. Žena byla odevzdána otcem či poručníkem muži a ten ji pak odvedl do svého domu. Od 12. století se stal sňatek čistě právním svazkem, a tak žena vystupovala ve svatební smlouvě jako smluvní strana, nikoliv jako objekt!. V případě neplnoletosti, zastupoval ve svatební smlouvě ženu otec.
Po svatební noci bylo obvyklé, aby žena dostala od manžela tzv. jitřní dar. Dle germánského práva zprvu nemovité, pak movité věno, které mělo (pokud žena nedostala obvěnění) sloužit jako zaopatření pro ženu v případě mužovy smrti.
Nemysli si, že pravomoc církve v manželství končila obřadem. Církev držela dozor nad manželstvím prostřednictvím pravidelných zpovědí. Prakticky církev držela dohled nad svými ovečkami od kolébky do hrobu. Křest, biřmování, pravidelné zpovědi, ohlášky, svatba, poslední pomazání, pohřeb a případně i zádušní mše po několika letech (co kdyby náhodou přece jen nebožtík skončil v očistci).
Téměř v každém historickém románu, dramatu či filmu je případ tajných oddavek. A není to pouze výmysl literátů, tajné oddavky byly oddavky bez ohlášek a musely být povoleny biskupem. Povětšinou se tyto tajné svatby neděly z důvodu utajení před rodinami, ale z důvodu utajení před klepy, tudíž kvůli předčasnému otěhotnění nevěsty. Ovšem opět vše za úplatu a tento luxus náležel majetnějším lidem.
Zrušení sňatku mohlo být naplněno třemi způsoby: 1) na základě nepřekonatelných překážek (věk nevěsty, příbuzenský vztah v první linii), 2) nedostatek formálních záležitostí při vykonávání svatebního obřadu, také se mohlo argumentovat omylem či donucením k sňatku (zpravidla donucení muže k onomu sňatku) a 3) je možné zrušit sňatek, pokud se prokáže, že se jedna strana zmýlila ve stavovské příslušnosti druhé strany.
Rozvod byl možný i římskokatolickou dogmatikou, avšak nikoliv rozluka. Rozvod proběhl na základě církevního soudu. Existovaly dva druhy rozvodu: 1) dočasný – v případě nemoci, odpadnutí od víry jednoho z manželů, svádění manžela ke zločinům, zlomyslné opuštění, nebo z důvodu takového jednání, které by poškodilo pověst druhého partnera, 2) doživotní – ten obsahuje ještě dva poddruhy a) nutný – v rámci cizoložství, kdy partner odmítá prominutí, b) dobrovolný – na základě souhlasu obou při vstupu do mnišských řádů či při povýšení muže do kléru, v rámci něhož musí muž přijmout celibát. Rozluka, tedy „rozvod před Bohem“, není možná už z toho důvodu, že základní dogma praví: sňatek je nerozlučitelný.
Zaujalo? Zkus, milý čtenáři, i první díl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *