Vztek, největší přítel člověka v těžkých chvílích


Bláznův život / Neděle, 12 srpna, 2012
Další týden, který u nás strávila sestřenka. Možná poslední v tomto roce. Víte, chvílemi bych chtěla smazat minulé hovory o sestřenici, ale neudělám to. Potřebuji nějakého strašáka, který mi bude říkat „Vidíš, vidíš, stále se snažíš o to být objektivní a nakonec nevědomky o někom hovoříš a ani nevíš, proč se tak ta daná osoba chová.“ Přišla jsem na pár dalších věcí po zajímavém rozhovoru mezi čtyřma očima.

Víte, co mne štve? Tolik se snažím nikomu neuškodit, nikoho neurazit. Snažím se nečinit druhým to, co nechci, aby bylo činěno mé osobě, a přesto se mi podaří jednou za čas něco takového udělat. Řídíte se něčím podobným? Také se Vám stává takovýhle kardinální omyl? Cítíte se pak provinile? Jak se toho pocitu zbavujete?
Jak už jsem řekla, dozvěděla jsem se pár věcí, které mi poněkud doplnily skládačku. Opět si říkám, že mé problémy jsou sice dosti velké, ale mohou být i horší. Ano, fakt, že mi umírají oba dědové, je hrozný. Je mi z toho do breku, ale vím, že to prostě nepomůže. Stejně tak mne trápí situace u nás doma. Táta se trápí, protože mu před očima umírá jeho vlastní otec a ví, že babička bude dědu následovat hned záhy ze žalu. Do toho má máma problémy prakticky sama se sebou a protože si je neumí vyřešit, tak prská kolem. Když se to vezme kolem a kolem, tak se snažím o to, být tím pojítkem i tím bleskosvodem, jenomže dusit v sobě emoce je někdy daleko horší. A tu nám přichází na scénu krásná vracečka, neboli Maglaiz to chvílemi už vážně nemůže vydýchat, a tak bouchne, toho využije máma, která se neskutečně ráda hádá, a je oheň na střeše a doma atmosféra ještě hustší než předtím. Znáte ty hádky, kdy se nevyčistí vzduch, ale ještě více zamarasí?
A o astma, které je i pravděpodobně psychosomatického původu, ani nemluvím. V úterý jsem nemohla dýchat, konkrétně nemohla vydechnout.
Vím, že všechno to, co se děje, je proto, aby si člověk vytvořil jiný hodnotový žebříček. Ale proč se to děje mně?! Vždy jsem měla na prvním místě rodinu. Podle toho i vypadá mé psaní a školní výsledky. Kašlu na kariéru, řeším to, co je důležité. Tak proč se všechno zlé děje naší rodině?! Někdy si říkám, že ty kecy o utváření vlastního osudu a o tom, že prakticky nikdo a nic do našeho života nezasahuje tak, abychom si to před tím nepřivolali. Sakra, copak si mohl můj děda přivolat rakoviny? Copak si moje máma sama od sebe řekla, tak a teď budu pít? Copak si sestřenka jednoduše řekla, budu mít problém s tím mít děti? Ne! Vážně mám pocit, že nad námi dlí nějaký šmejd, který všechno jen rozhází a pak se baví. Směje se nám normálně do xichtu a to mne vytáčí. Nesnáším pocit prohraného boje ještě před jeho začátkem, natož uprostřed. Vždy je naděje, ale ten srab se někde v tuto chvíli schovává. Mám sto chutí popadnout oba neřády za flígr a kopat je do zadků tak dlouho, dokud by je neměli až někde u plic. Naštvání, první fáze Maglaizina přijetí věcí tak, jak jsou.

2 Replies to “Vztek, největší přítel člověka v těžkých chvílích”

  1. [1]: Takhle. Zatím o tom neuvažuje, ale doktoři ji rovnou řekli, že bude mít velké potíže vůbec počít.

    Každopádně děkuji za podporu, jsem nátura, která se nehodlá vzdávat.

Napsat komentář: Baron Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *